Václav Podestát: ZA FOTOGRAFIÍ DO ARLES – 56. ročník mezinárodního festivalu v jižní Francii

001 Zahájeni Arles 2025 Foto Václav Podestát.

Úvodního týdne 56. ročníku mezinárodního festivalu fotografie Rencontres d’Arles na jihu Francie se zúčastnilo 23 000 návštěvníků během zahajovacího týdne od 7. do 13. července, tedy o 15 % více než v roce předešlém. Bylo na něm akreditováno 531 francouzských a mezinárodních novinářů. Na 47 hlavních výstavách je vystaveno téměř 4 000 děl až do 4. října tohoto roku. Proběhly tři večerní projekce v antickém divadle, dále řada diskuzních setkání a přednášek v centru festivalu, také aukce fotografií, v které byli zastoupeni i čeští autoři (Eva Fuková a František Dostál, Miloš Vojíř, Jiří Bartoš a Josef Bartuška), rovněž kolokvium o vlivu digitální éry na tvůrčí fotografii v luxusních prostorách nově vybudované École Nationale Supérieure de la Photographie naproti dominantní stavbě věže, nadace LUMA, moderní stavbě od Franka Gehryho. Ve výstavním, kategorizovaném výběru rezonují jména známá, jako například Nan Goldin, Yves Saint Laurent, jiná opětovně objevovaná (Letizia Battalglia, Louis Stettner), také řada pozoruhodných projektů od nastupujících tvůrců.

002 Retrospektiva Letizie Battaglie. Foto Václav Podestát.

Za podrobnější zastavení stojí bezpochyby výjimečná expozice Letizie Battaglie (1935). Fotografovala zločiny sicilské mafiánské organizace Cosa Nostra v Palermu pro levicový deník L’Ora, utrpení, delikty, obyčejný pouliční i politický život, i ten schovaný za zdmi ústavu pro choromyslné na Via Pindemonte. Černobíle a s citem pro vystižení kulminace děje. Ulice se jí stala středobodem hlavního zájmu. První italská fotoreportérka, která se mezinárodně proslavila svou dokumentární prací o zločinech páchaných mafií na Sicílii. V roce 1985 jí byla udělena cena Eugena Smithe pro humanistickou fotografii. Podobně jako často připomínaný americký Weegee byla pohotově a včas na místech, kde si gangy vyřizovaly účty se svými protivníky, probíhalo zatýkání, nebo se ozýval pláč žen po vraždách jejích blízkých. V roce 2019 měla velkou retrospektivní výstavu v italské Anconě, také v Benátkách, letos patří její snímky k velmi výrazným expozicím arleského festivalu. Černobílé fotografie nepotřebují příliš komentářů, jsou výpovědí silnější než dlouhé slovní doprovody.

003 Letizia Battaglia: Zatčení nemilosrdného mafiánského bosse Leolucy Bagarelly, Palermo, 1979. Reprodukce s laskavým svolením Archivio Letizia Battaglia.

Battaglia dobře znala Palermo. Narodila se zde, a po letech dětství stráveného v Terstu, se sem vrátila, když načas zakotvila s dětmi v Miláně. V roce 1974 začala pracovat jako píšící novinářka i fotografka pro L´Ora. Zaznamenávala v nápaditých kompozicích šokující i humanismem protknutý obrazový deník společnosti. Výstava představuje více než 100 děl z „Archivu Letizie Battaglie“, včetně fotografií, knih, novin a časopisů. Archivy svědčí o rozmanitosti jejího uměleckého projevu a o její nebojácné společenské angažovanosti. Sama se považuje i za ekologicky, sociálně a feministicky angažovanou rebelku. Výstavní části ukazují těžkosti života i důstojnost lidí, záblesky lásky a radosti, krásu mladých tváří, tradice náboženských svátků i realitu života v psychiatrické léčebně, byť této závěrečné části je věnován jen početně menší výběr fotografií. V kontrastu k nejrůznějším artistním projevům a autorské sebestřednosti Battagliové fotografie ukazují sílu dokumentárního obrazového poselství.

004 Louis Stettner: Nancy si hraje se sklenicí, série Beat Generation, New York, 1958. Reprodukce s laskavým svolením pozůstalosti Louise Stettnera.

Rodákovi z Brooklynu, Louis Stettnerovi (1922–2016), který nejprve působil během druhé světové války na tichomořské frontě a dokumentoval také trosky Hirošimy je věnována pozornost další nepřehlédnutelnou výstavou. Série z roku 1946 o newyorském metru jej přivedla ke školení v newyorské Photo League u Sida Grossmana. V letech 1947 až 1952, kdy se sblížil s Édouardem Boubatem a Brassaïem, se usadil v Paříži, což považuje za jedno z nejšťastnějších období svého života a v roce 1990 se tam usadil natrvalo. Cesty do Evropy a Mexika prozrazují rostoucí zájem o tělo a gesto, ale právě v New Yorku v 50. letech vytvořil dva ze svých nejmistrnějších cyklů: „Penn Station“ a „Nancy, Beat Generation“. V sedmdesátých letech se politicky angažoval ve feministickém, protirasistickém a protichudinském boji, čímž na sebe upoutal pozornost FBI a zároveň získal pozornost za své snímky obyčejného člověka.

005 Expozice „Na území – fotografie z Austrálie“ v kostele sv. Anny. Foto Václav Podestát.

Ústředním tématem letošního fotografického setkání v Arles je Austrálie. Zajímavý projekt, umístěný do starobylého kostela sv. Anny na Náměstí Republiky hned v sousedství městské radnice. Výstavní výběr představuje prostřednictvím autorských portfolií témata, jejichž posláním je připomenutí starých i nových vztahů mezi původní zemí a kolonialismem, komunitou a identitou v dnešní Austrálii. Historie tohoto kontinentu se totiž opírá o více než 60 000 let nepřetržitého a neporušeného spojení s prvními národy, zahrnuje totiž více než 250 různých jazykových skupin nebo „zemí“. Od té doby proběhla více než dvě století kolonizace, během níž se kontinent stal domovem osadníků a diaspor, které importovaly nový, většinový společenský řád, jazyk a kulturu, jež se dosud mísí s původními zvyklostmi.

006 Instalace Yves Saint Laurent a fotografie. Foto Václav Podestát.

Aniž bychom drželi v rukách encyklopedii výrazných tvůrců módní fotografie (nejen Richard Avedon (1923–2004), David Bailey (1938), Cecil Beaton (1904–1980), Guy Bourdin (1928–1991), Robert Doisneau (1912–1994), Horst P. Horst (1906–1999), Frank Horvat (1928–2020), William Klein (1926–2022), Jacques Henri Lartigue (1894–1986), Annie Leibovitz (1949), Peter Lindbergh (1944–2019), Duane Michals (1932), Sarah Moon (1941), Helmut Newton (1920–2004), Norman Parkinson (1913–1990), Juergen Teller (1964), Oliviero Toscani (1942–2025) Andy Warhol (1928–1987), může se divák procházet plejádou výrazných více než osmdesáti prací díky výstavě věnované módnímu domu a osobnosti Yves Saint Laurenta.

007 Peter Knapp: ELLE, září 1965. Koktejlové šaty z kolekce vysoké módy podzim–zima 1965, známé také jako „Pocta Pietu Mondrianovi“. Reprodukce s laskavým svolením Yves Saint Laurent / Jeanne Lanvin-Castillo / Peter Knapp.

008 Jeanloup Sieff: Kostým nošený Zizi Jeanmaire, navržený Yvesem Saint Laurentem pro show Zizi, je t’aime [Zizi, miluji tě], Paříž, 1972. Reprodukce s laskavým svolením Yves Saint Laurent / pozůstalost Jeanloupa Sieffa / Nadace Pierre Bergé – Yves Saint Laurent.

Jedna z částí expozice obsahuje také fotografie a portréty samotného YSL v kabinetu kuriozit od neméně slavných fotografů včetně dobových artefaktů a dokumentárního filmu, které odhalují ústřední roli fotografie, jež hrála v životě módního návrháře a v historii Domu Yves Saint Laurent důležitou roli. Výstava čerpá z fotografické sbírky Muzea Yves Saint Laurent v Paříži.

009 „Konstrukce, Rekonstrukce, Dekonstrukce, brazilská modernistická fotografie (1939–1964)“. Foto Václav Podestát.

Nepřehlédnutelným projektem je místem i instalací sousedící výstava „Rekonstrukce – Konstrukce – Dekonstrukce“ odkazující k brazilské modernistické fotografii prizmatem produkce Foto Cine Clube FotoBandeirante (FCCB), amatérského sdružení v São Paulu, který se stal kolébkou inovativních postupů a obrazových konstrukcí. Zrevolucionizoval brazilskou fotografii a umožnil tak její globalizaci a institucionalizaci.

010 Ademar Manarini: Bez názvu, 1950. Reprodukce s laskavým svolením Heitora a Very Lúcie Manarini.

Skupina, založená v roce 1939, v období, které bylo známé vznikem mezinárodních hnutí a trendů charakteristických pro brazilskou kulturu. Nekonvenční zobrazení nově budovaných staveb, konvenční přístupy, ale i práce s fotogramem, fotomontáží, avantgardní prací s negativem cílí na výběr od 30 autorů s podobným vizuálním viděním, daleko přesahujícím dobovou produkci běžných fotoklubů. Sice se časově dané trendy opozdily za těmi evropskými, nyní vidíme, že se nejen vystavenými snímky doplňují dějiny moderní fotografie.

011 Slavnostní zahájení výstavy Carine Krecké za přtomnosti čelních představitelů města Arles, festivalu a princezny Stéphanie, manželky lucemburského dědičného velkovévody Guillauma, následníka lucemburského trůnu. Foto Václav Podestát.

012 Lucemburská expozice Carine Krecké. Foto Václav Podestát.

Zcela jinou práci s obrazem nabízí projekce „Ztráta severu“ v kostele Chapelle de la Charité, od Carine Krecké (1965). Je produkovaná společností Lët’z (Lucembursko) ve spolupráci s Centre national de l’audiovisuel. Téma i forma práce Krecké, započatá v roce 2018 a trvající šest let, vychází z využití moderních digitálních médií, s infiltrací do počítačových sítí, analytickou rešerší ve smyslu zkoumání tragických kolektivních i individuálních osudů. Autorka výslednými projekcemi zpochybňuje relevanci vnímání války a obrazů, které o ní vydávají svědectví. Tváří v tvář těmto rekonstituovaným vizím se veřejnost stává účastníkem díla a může na něj reagovat svými vlastními zkušenostmi, emocemi a interpretacemi.

Zcela odlišné projekty nabízí výstavní prostor od města nedaleko vzdáleného kláštera Montmajour. Vedle sebe jsou vystaveny tematické odlišné soubory. Barevné fotografie Azovských horizontů Patrick Wacka, jenž si Ukrajinu oblíbil ještě před ruskou válečnou agresí. Od roku 2019, přestože boje na Donbasu již řadu let byly každodenní samozřejmostí a Krym byl již anektován, stejně jako Azovské moře, zde opakovaně fotografoval. Snímky upozorňují na kořeny a viditelné stopy války, jsou zákulisím nepředstavitelné hrůzy odehrávající se na evropské půdě, zároveň zprostředkovávají neběžné pohledy na obyčejný život v regionu.

013 Stéphane Couturier: Vila Eileen Gray – #17, série E-1027+123, 2021–2022. Reprodukce s laskavým svolením umělce / Galerie Christophe Gaillard / Centre des Monuments Nationaux / Nadace Le Corbusier.

V těsném sousedství se také odvíjí výstavní příběh Stéphane Couturier /1957), propojující dvě osobnosti Eileen Gray a Le Corbusiera díky vile E-1027, projektu vnímaného jako architektonický manifest v roce 1926. Fotografie modernistické vily v Roquebrune-Cap-Martin s prolínající nástěnnou malbou a světlem jsou fotografickým dokumentem pozoruhodného stavebního díla, podobně tak autorskou obrazovou fikcí.

014 Fotografie Anny Fox a Karen Knorr z projektu U. S. Route 1. Foto Václav Podestát.

Historickou komparaci nabízí i projekt odkazující k nejstarší americké silniční tepně U. S. Route 1 umístěný do arcibiskupského paláce na Náměstí Republiky. Berenice Abbott (1908 – 1991) pořídila mezi červencem a zářím 1954 „realistický obraz skutečného průřezu americkým životem“ od Fort Kent v Maine na kanadské hranici na severu až po Florida Keys na jihu. Na tento nikdy publikováný a dodnes relativně neznámý soubor navázala autorská dvojice fotografujících žen, Angličanky Anna Fox (1961) a Němky usazené v Londýně Karen Knorr (1954). Vydaly se po cestách Abbottové a současnými barevnými fotografiemi se snaží revokovat současný význam Route 1, nyní klidnější silnice. Jejich práce dokumentují kulturní, sociální a environmentální podmínky. Cílí hlavně na ekonomicky slabší skupiny, na omezení kontroly zbraní, na eskalaci policejní brutality.

015 Chvála anonymní fotografie ze sbírky Mario a Philippe Jaquierových. Foto Václav Podestát.

V klášteře svatého Trofima si nelze nepřipomenout knihu Martina Wágnera „Negativy z popelnice“ výstavou „Chvála anonymní fotografie“ Marion a Philippe Jacquierových, zakladatelů galerie Lumière des roses z Grenoblu. Ti za dvacet let vybudovali rozsáhlou sbírku téměř 10 000 amatérských, autorsky neznámých snímků, pokrývajících více než jedno století fotografie. Výběr z rodinných, historických, vědeckých, erotických a dokonce i fotožurnalistických snímků, fascinuje svojí spontánností i obrazovým poselstvím.

Dvacáté výročí fungování agentury MYOP je v Arles připomenuto projekcí velmi obsahových a výpovědí silných záběrů, kolektivního příběhu dvaceti fotografů ze zemí, často míst konfliktů blízkých i geograficky vzdálených.

016 Kourtney Roy: I Heart You, série The Tourist, 2019–2020. Reprodukce s laskavým svolením umělkyně / Galerie Les filles du calvaire / Project 2.0 Gallery.

Dobrou náladu nelze ztratit v expozici nazvané „Turistka“, u souboru barevných snímků Kourtney Roy (1981), vizuální metaforou okamžiků, které mají sugerovat zcela protichůdný stav jedince, jenž se vydal do exotických destinací na dovolenou. Doprovodný film v závěru nabízí humornou formou protiváhu barevným záběrům o zážitcích v turistických chrámech oddechu. Totiž, že očekávání a vzpomínky na dovolenou mívají v paměti více lesku než skutečné zážitky, a že hranice mezi fantazií a realitou bývají rozmazané.

017 Nan Goldin: Young Love, 2024. Reprodukce s laskavým svolením Courtesy of the artist / Gagosian.

Už připomínaná Nan Goldin vyprodala možnou diváckou kapacitu na první večerní projekci v antickém divadle tak, že desítky lidí, postávali marně před branou. Podobně tak se tísnili u kapacitně omezené výstavní prezentace Stendhalův syndrom z roku 2024. Od fotografické eseje „Balada o sexuální závislosti“ (1986) tematicky zcela odlišné dílo, pracující s fotografiemi pořízenými během opakovaných návštěv muzeí po celém světě. Zejména v Louvru, Metropolitního muzea umění, Galerie Borghese a Gemaldegalerie. Představuje spolu s ozvučením autorský konstrukt založený na Ovidově Metamorfóze, v níž figurují blízcí přátelé i milenci Goldinové v rolích mytologických postav.

018 Instalace výstavy „Otec“ Diany Markosian. Foto Václav Podestát.

Výstava „Otec“ Diany Markosian (1989) v horním patře obchodního domu Monoprix je součástí festivalové sekce „Rodinné příběhy.“ Intimní portrét zprostředkovávající obrazem složitou cestu otce a dcery, kteří se snaží obnovit emocionální blízkost, kterou kdysi sdíleli, je prostřednictvím dokumentárních fotografií a archivních dokumentů divácky přitažlivý. Autorce přinesl cenu (Madame Figaro Photo Award). Obsahem zkoumá otcovu nepřítomnost, setkání, usmíření a společnou prázdnotu po vzájemném dlouhodobém odcizení.

019 Část expozice Zuzany Pustajové „Bezpečnostní zpráva“ v soutěžní sekci Ceny za objev Nadace Louis Roederer.

V soutěžní sekci je nepřehlédnutelným souborem „Bezpečnostní zpráva“ slovenské autorky Zuzany Pustajové (1990), prezentovaný Galerií Fotografic z Prahy. Zkoumá v něm názorové rozdíly mezi občanskou společností a veřejnými institucemi na funkci jaderné elektrárny. Pustajová se přesouvá mezi rolemi fotografky a editorky a přemýšlí, jak lze prostřednictvím obrazů bojovat proti moci velkých korporací v moderní době.

020 Knižní tituly v soutěžní sekci. Foto Václav Podestát.

Bývalo pozitivním zážitkem každoročně listovat stovkami knižních titulů vydaných za poslední rok napříč vydavateli různých kontinentů v jedné z bývalých arleských železničních opravárenských hal, dnešní Mécanique Générale nadace LUMA. Tato praxe se velmi změnila a i letos výběrová komise nabídla velmi zúžený výběr knižních titulů a autorských tisků, které cílí jen na specificky zaměřenou komunitu (= cena pro titul „Žena, kterou jsem kdysi znala“ od Rosalind Fox Solomon, MACK; také „Twanina krabice“ od Rawsht Twana, Fraglich Publishing).

V jedné z galerií věže jsou letos k vidění černobílé portréty od Davida Armstronga. Mezi mnohými na nich najdeme například Nan Goldin i aktéry z jejího příběhu „Balada o sexuální nezávislosti.“

021 Joan Fontcuberta zahajuje svoji výstavu v galerii knihkupectví Actes Sud, Galerie Jean-Paul Capitani. Ukazováček na každé z vystavených fotografií z mexického kriminálního deníku Alerta!, vnímá jako výchozí bod pro humornou úvahu o vztahu fotografie ke skutečnosti. Odmítá, a zároveň se inspiruje tvrzením Rolanda Barthese, že každá fotografie nám říká „tohle bylo“. Foto Václav Podestát.

022 Expozice fotografií Piotra Zbierského. Foto Václav Podestát.

Tradičně hlavní výstavní scénu doprovází v Arles i scéna OFF se 107 dalšími výstavami. Letos byly součástí i dobré kolekce prací například z agentury Magnum, od Alice Springs, Joana Fontcuberty nebo od Piotra Zbierského. Také soubor 270 portrétů, lemujících v centru města řeku Rhônu, z nichž jeden byl vybrán také od studentky ITF Iwony Germanek.

023 Výstava velkoformátových portrétů u břehů řeky Rhôny. Foto Václav Podestát.

Do Arles se jezdí za dobrou fotografií, což každoročně na začátku léta opět potvrdily tisíce návštěvníků, také početné skupiny studentů Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.

Václav Podestát

0