Vladimír Birgus: Daleko od hlučícího davu

20. 9. 2016 Út 08.52 od Ondřej Durczak | Aktuálně

006 Setkání se současnou fotografickou tvorbou Vladimíra Birguse nás okamžitě vtáhne do světa jasně koncipovaných barevných obrazů. Je zajímavé sledovat, kam se posunula a do jakých forem se vtělila Birgusovat vorba.Birgus záhy přešel od inscenované fotografie a snímků v intencích humanistické fotožurnalistiky k subjektivně laděnému dokumentu, v němž vedle černobílých snímků od začátku osmdesátých let jako jeden z prvních u nás invenčně využívá barvu. Jeho fotografie tematizují několik rovin formálního uchopení zachycené situace. Barva je tu nosným prvkem, který je natolik autonomní, až si podmaňuje celkovou kompozici fotografie nesoucí výrazné malířské kvality. Název výstavy evokující známou knihu Thomase Hardyho a stejnojmenný film nám mimo jiné připomíná mnohokrát zmiňovanou Birgusovu inspiraci filmem, filmovým vyprávěním. To je zejména patrné na fotografiích staršího data, jejichž kompozice mohou připomínat filmové sekvence s dynamickým střihem. Současná výstava v Oblastní galerii Liberec akcentuje více prostor, v němž se fotograf odchyluje od pohlcující přítomnosti člověka se vším jeho vnitřním napětím. Pohled fotografa zde míří někam za postavy, případně je dokonce zcela opouští. Výřezy nebe s fragmentem hlavy a přeletem ptáků či postavy obrácené zády k fotoaparátu ukazují pohyb fotografova pohledu vzhůru od lidského dění k nebeským výškám, kde své dynamické příběhy už hrají pouze mraky. Zmiňujeme zde fotografie představující pomyslnou kulminaci odvratu od onoho „hlučícího davu“ v tomto fotografickém souboru, který přitom často vznikal uprostřed různých velkoměst. Jsou to téměř kontemplativní snímky, v nichž hraje prim vzdušný živel. Nenechme se však mýlit jednoznačně znějícím názvem výstavy. Odklon od světa zaplněného dynamickým a nepředvídatelným pohybem lidí na Birgusových snímcích je na výstavě vyvážen kromě portrétních fotografií zejména záběry interiérů, v nichž snad nejvýrazněji cítíme chvění lidské existence. Snad právě proto jsou tyto leckdy rafinované snímky tak silné. Absentující lidé jsou zde vlastně o to více přítomni svou energií, která prostupuje interiér. Vnitřní prostor občas disponuje onou přízračností, na kterou často autor poukazoval u svých starších fotografií. Dominující červená barva těžkých závěsů tajemné chodby, náhle opuštěná ložnice v načervenalém přísvitu lamp, muž u stolku sevřený nízkou červenou kójí… prostory napěchované vlastně až k prasknutí.

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek

Narážíme tím na stále přítomný, existenciální rozměr některých Birgusových fotografií. Na onu přízračnost, kterou nelze ani daleko od hlučícího davu pominout. Dokonce převládá nad jinak dominující barevnou kompozicí, která u Birguse tvoří základ interpretaci se vzpírajících fotografií. Fotografie pohovky s leopardím potahem, kabelkou a šaty je výmluvným svědectvím ve své věcnosti. Opět převládá jeden barevný tón, přesně rozvržená jednoduchá kompozice, statický záběr. Přednostně formální kvality zde ovšem nezastírají prchavou lidskou existenci. I přes celkové zklidnění a skoro až formální minimalismus některých fotografií je zde stále určité vnitřní napětí. Je to dobře patrné, když se zaměříme na lidskou postavu, která se může zdánlivě z fotografií vytrácet. Neubráníme se dojmu, že Birgusovo vidění člověka ve světě je poukazem na kontrast neutuchávající aktivity lidí v ohromném a komplikovaném světě, v němž se zachycené postavy téměř ztrácejí. Osamocené postavy či jejich pouhé stíny v nekonečném prostoru světa nejsou pasivní stafáží, ale činným a zásadním prvkem, který i v minimálním zastoupení (vržené stíny) přináší do snímku vnitřní napětí. To je zřejmé i z fotografií, které zdánlivě nesou jen zmíněné „malířské“ kvality, ať už je to prázdný pokoj pohroužený v temném přísvitu stolních lamp nebo temně rudá chodba se závěsy. Tady všude cítíme skoro až tíži nepokojné lidské existence. Přeludnost některých fotografií je založená na barvě tvořící jednotlivé plochy jako abstraktní plátno, do něhož je přesně vsazen děj, záznam situace, v níž lidé dotvářejí přesný kompoziční záměr. Je pozoruhodné, jak dokáže Vladimír Birgus pracovat s jednotlivými barevnými plány a postavami do nich zasazenými. Skvěle se to povedlo například na fotografii policisty na koni a typického fragmentu ženské postavy se zdviženou rukou. Ostré předěly mezi barvami, kontury postav s koněm spolu s jejich stíny vytvářejí dokonalou kompozici, v níž je vše přirozeně komplementární. Fotografie zaujme barevnou dynamikou a souzněním všech ostře podaných prvků. Na jiných fotografiích zase postavy spíše vystupují z plochy a způsobují zmiňovaný přeludný dojem, kdy je zadní plán jakousi inscenovanou plochou, před níž se postavy zjevují. Prezentovaný soubor obsahuje většinou snímky z poslední doby. Formálně vycizelované fotografie jsou v kompozici a práci s barvou ukázkou léty vybroušeného přístupu k fotografickému obrazu. Jak už bylo řečeno, i přes určité zklidnění, vyprázdnění obrazové plochy, tady rozhodně nechybí ani jistá bezprostřední syrovost světa. Inspirativně se doplňuje s výmluvnou věcností kompozic zaznamenávajících rozvržené předměty v prostoru (prostřená tabule v exteriéru). Nesamozřejmá vrženost lidí do prostoru na Birgusových fotografiích vyzní ještě více, srovnáme-li je se snímky skupiny postav na neutrálním pozadí nebo s portréty starších žen. Zde se těžko ubráníme sugestivitě dané ambivalencí přirozenosti a umělosti. Rozhodnutí představit tyto fotografie, které vystupují z řady ostatních, tematizujících spíše prostor a obrazovou plochu, se ukazuje jako dobrá volba. Je zřejmé, že člověk je stále středobodem Birgusova fotografování, i přes zmiňovanou absenci na ostatních fotografiích. Fotografiemi Vladimíra Birguse se dostáváme do světa různými cestami, přesně odměřenými dávkami, ať už je to v rovině obsahové či formální. Někdy je to s až udivující přesností uzavřený svět samotného fotografického obrazu, ve kterém můžeme potkat třeba i malíře Edwarda Hoppera nebo hyperrealistická díla Gerharda Richtera. Jindy se Birgusovy fotografie otevřou bezprostřednímu momentu zpřístupňujícímu svět v odlehčeném, příjemně neproblematickém tónu. Melancholie libereckého „zamženého“ tygra nebo zkrabatělá drapérie opuštěných ručníků na pláži nás však nemůže jen ukolébat silou statického záběru. Jsou to zároveň odrazové můstky k dalším fotografiím, které nejen samy o sobě, ale i spolu navzájem vytvářejí nekonečný vrstevnatý příběh.

Luděk Lukuvka

««« Předchozí text: G A R D E N

Následující text: JINDŘICH ŠTREIT SVATOPLUK KLESNIL »»»

0

Novinky

T E R M Í N PRO PODÁNÍ PŘIHLÁŠKY DO BAKALÁŘSKÉHO STUDIA NA ITF je 31. 3. 2024.
T E R M Í N Y: *** 3. konzultace proběhne na Horní Bečvě ve dnech 22.-24. 3. 2024 *** 4. konzultace proběhne na Horní Bečvě ve dnech 2.-5. 5. 2024 *** 5. konzultace proběhne na Horní Bečvě ve dnech 20.-23. 6. 2024

Vyhledávání

Zadejte frázi, kterou chcete vyhledat. Zadáte-li více slov, budou nalezeny pouze texty, které obsahují všechna tato slova.

www.photorevue.com

Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR

loga ke stažení