Václav Podestát: Arles je seizmografem fotografie

001 Hervé Schiavetti , starosta města Arles, zahajuje 50. ročník Les Recontres de la Photographie, ředitel festivalu Sam Stourdzé (zcela vpravo sedící). Foto Václav Podestát

Od prvního červencového, zahajovacího týdne, nabízí „hlavní město fotografie“ Arles v Provence rozmanitou mozaiku výstavních projektů. Česká republika tady má po letech zase svého zástupce. Zaslouženého obdivu a úspěchu v sekci „Moje tělo je zbraň“ se dostává Libuši Jarcovjákové. „Mně šlo vždy o atmosféru, vibrace a pocity než o popsání faktů,“ řekla v jednom z rozhovorů k expozici pojmenované Evokativ. Divák má příležitost procházet snímky v jednom z kostelů, hned vedle radnice na náměstí Republiky. Udivují každého, kdo nežil v šedivých kulisách 70. a 80. let normalizací ubitého Československa. Jarcovjáková syrovým pohledem ukazuje způsob vlastního žití. Jednou prostřednictvím neostrých, spontánně fotografovaných záběrů, jindy v přesných, černobílých kompozicích. Reflektuje složitost vztahů, hledání vlastního ukotvení, večírky protkané sexem i alkoholem, život romské, vietnamské i kubánské komunity, útěky do T-klubu, režimem trpěného nočního podniku, v němž se nedaleko Jungmannova náměstí v Praze scházely v dobách reálného socialismu sexuální menšiny. Snímky adjustované jednou do subtilních rámů, jindy ve velkých zvětšeninách nalepené přímo na zdech nebo na panelech. S texty v angličtině i v češtině, také vyznání, deníkové postřehy spontánně napsané tužkou chvíli před vernisáží. Expozice Jarcovjákové po zásluze vyniká a deník The New York Times o ní informoval hned po jejím zahájení v kulturní sekci svého vydání.

Českou stopu lze nalézt také na výstavě Art brut. Vedle zahraničních autorů jsou zastoupena díla Karla Formana, Zdeňka Koška, Luboše Plného, Miroslava Tichého. Více než 500 exponátů ze sbírky Bruno Decharmeho, rovněž z institucionálních a dalších soukromých sbírek.

Důsledky ekologických problémů, chaotická industrializace a škodlivé důsledky chování současné globalizované společnosti napříč celým světem nabízí projekt Philippa Chancela pojmenovaný Datazone. Patnáct let cestoval a fotografoval v Asii, Spojených státech, v Africe, Evropě. Může ale pouhý „záběr“ změnit bezohledné rozhodování různých režimů? Je nesporné, že chaotická industrializace také přispívá k ekologickým katastrofám. Důmyslná koncepce projektu vybízí diváka k vlastním úvahám nad obsahem velkoformátových snímků. Čeká nás apokalypsa?, lze uvažovat.

Projekt „The House“ naopak sestává z anonymních snímků. Vzpomínky na ztracené časy bývají pohlazením na duši, v Arles jsou v daném případě i kaleidoskopem chování společnosti. Procházíme kuchyní, obývacím pokojem, ložnicí, díváme se do ledničky, v garáži stojí auto i odložené předměty. Autentická instalace rezonuje s dobovým mobiliářem běžných příbytků. Jsme přítomni oslavám životních jubileí, setkání u vánočního stromečku, pozorujeme rozzářené oči dětí nad narozeninovým dortem, spokojené rodiny u televizorů v čase volna, oslavy svatebních výročí. Témata reflektují životní styl posledních sedmdesáti let. Fascinující a vtipné zároveň. Mnohdy banální situace, které kdosi vyfotografoval, aby nebyl zapomenut žádný moment lidských vazeb, znovu promlouvají. Za projektem stojí sběratelská aktivita režiséra Lee Shulmana.

Souběžně navazující expozice Home Sweet Home 1970–2018 (britský domov) má autorské zastoupení třiceti čtyř fotografů (např. Dana Ariel, Tom Hunter, Michael McMillan, Daniel Meadows, John Myers, Martin Parr). Spojovníkem příběhů je interpretace každodenního života Británie od sedmé dekády minulého století do současnosti. Sledujeme individuální přístupy, důraz je kladen na sociální, kulturní i politickou identitu minulé i současné britské společnosti.

Britské téma zprostředkovává do „třetice všeho dobrého“ také komorní výstava „Matky, dcery, sestry“ Toma Wooda. Než se v roce 1978 přestěhoval do Meyerside, části Liverpoolu, a stal se „mužem s fotoaparátem“, zajímal se o staré pohlednice, fotografie, novinové výstřižky, časopisy. Sbíral je. V ulicích Liverpoolu a na jeho předměstích následně fotografoval obyčejné lidi, s nimiž se míjel. Často právě ženy, které se staraly o děti, nakupovaly, trávily volný čas v domácnostech, na dětských hřištích. „Obyčejné“ příběhy žen s nákupními vozíky, při debatách v domácnostech, na dětských hřištích. Potkáváme situace v konfrontaci s částí sbírkového fondu. Wood bývá někdy nazýván „pionýrem barvy“. Situace, otisky lidské existence snímal na barevný film v době, kdy to nebylo tak samozřejmé jako v dnešní digitální éře.

Třicáté výročí pádu politického bloku východní Evropy zastupuje na festivalu v Arles soubor Východoněmecká fotografie 1980–1989. Šestnáct autorů, mezi nimiž najdeme jména Kurt Buchwald (1953), Lutz Dammbeck (1948), Christiane Eisler (1958) a také Ute Mahler (1949). Expozice pojednává o stylu života v totalitní společnosti se specifiky sociologického pohledu, autorské sebereflexe. Obrazy odkazují k vnitřním protestům, vyjadřují touhu po svobodné existenci. Vedle privátních světů nechybí pohled na podzemní kulturu, punkové hnutí, portréty.

Tvorba žen je letos v Arles, oproti minulým ročníkům, reflektována daleko více. Kdo nestihl koncem loňského roku retrospektivu Helen Levitt ve vídeňské Albertině, má šanci ji vidět v Centru Vincenta van Gogha. Dynamické scény každodenního života Newyorčanů, dětí i dospělých, jsou obrazy dennodenních obřadů bez okázalostí. Přesto s estetikovu souznívající s moderním proudem nepřikrášlené poezie okamžiku. O patro výše, nad výstavou Levittové, se představují hned další tři fotografky – Eve Arnold, Abigail Heyman, a Susan Meiselas. V polovině sedmdesátých let minulého století, kdy feminismus v USA nabýval nebývalého rozmachu, každá z autorek koncentrovala svoji tvorbu na zobrazení života žen v pracovních a každodenních situacích, v jejich intimitě, při definování sociálních konvencí a tehdejších standardů (jsou vystaveny Growing Up Female publikovaný v r. 1974 Abigail Heyman, The Unretouched Women od Evy Arnold v roce 1976 a také legendární Carnival Strippers od Susan Meiselas ze stejného roku).

Z mladé generace žen nelze v Arles přehlédnout také dvě výstavy z Lucemburku – Aedicula Claudie Passeri a Rezonance od studentky ITF, Krystyny Dul. Rezonance mezi minulostí a současností, obhájená praktická bakalářská práce na ITF, představuje v kontaktu s divákem svobodný vstup do intimity soukromí. V dalším významu logicky také veliký úspěch posluchačky Slezské univerzity v Opavě.

Příjemným překvapením „Rencontres“ je bezesporu pečlivě připravená přehlídka historie belgického avantgardního časopisu Variétés (hlavní kurátor výstavy Sam Stourdzé). Ronny Gobyne, historik a vydavatel, sbírku původních fotografických děl překvapivě objevil v Institutu sociální historie Amsab v Belgii. Variétés publikoval od roku 1928 zprávy o nových uměleckých trendech, aniž by je hierarchicky třídil. Texty, fotografie a ilustrace byly prezentovány jako surrealistická koláž (mj. Man Ray, Germaine Krull, Berenice Abbott, László Moholy-Nagy). Zde je vidíme jako úžasný historicko-umělecký exkurz.

Z letošní sekce „Discowery award“ stojí za připomenutí práce Stacy Kranitz (1976) z USA o životě v regionu Appalachians, který byl zničen těžbou uhlí. Také fotografie Mathé Barthy (1987), po jejichž zhlédnutí i v sluncem rozpálené hale leckdy i pocitově zamrazí. Mladý fotograf rok a půl snímal nepřikrášlený příběh o maďarské škole domobrany. Mladí lidé ve věku 10–18 let se v ní učí vlastenectví a dovednostem v ovládání zbraní.

Mimo oficiální scénu festivalu je v Muzeu Réattu (až do 29. září) přehlídka „We were five / Bylo nás pět“ – portfolia absolventů výuky Aarona Siskinda a Minora Whitea v respektovaném Aperture v roce 1961 (Joseph Jachna, Kenneth Josephson, Ray K. Metzker, Joseph Sterling a Charles Swedlund), z dnešního pohledu legend americké fotografie. Historické kořeny dosud vydávaného časopisu Aperture a kvalita tzv. „chicagské školy“ zdůrazňují práce dalších klasiků, spjatých rovněž i s Novým Bauhausem v USA. Padesát let, to je výročí hodné bouřlivých oslav. Třeba výstavou s padesáti knihami ve výběru Martina Parra. Jsou v sousedství přehlídky „mladších „fotografických knih, vydaných za poslední rok. Jejich prohlížením lze strávit i celý den. Najdeme tady také publikace s vazbou na ITF (Katalog polských studentů ITF Made in Opava; Vladimíra Birguse Tak mnoho, tak málo, dále vydané diplomové práce Stredoeuropský dom fotografie od Branislava Štěpánka a Imago Michala Matouška, z knih Doličné okamžiky Josefa Mouchy, Zmizelá poezie opavských předměstí od Jiřího Siostrzonka, Fotografické publikace Vítkovických železáren od Ondřeje Durczaka , Nieznany dworzec od Arkadiusze Goly a Nie/not od Adriana Wykroty).

„Arles je seizmografem fotografie“, řekla v rozhovoru historička fotografie Françoise Denoyelle a profesorka na École nationale supérieure Louis-Lumière. Letošní padesátý ročník „ Les Rencontres de la Photographie“ v jihofrancouzském Arles je jubilejní. Předchozích pět dekád si připomíná také výstavním projektem. Výše citovaná Denoyelleová v doprovodném katalogu vyzdvihuje dva roky práce organizačního týmu na inventarizaci fotografických a audiovizuálních archivů všech předchozích ročníků. Obsahují téměř 300 000 položek, sbírka zahrnuje 3 300 autorských fotografií. Uspořádaná výstava sice návštěvníkovi nabízí k vidění jen zlomek archiválií, přesto dokládá, jak se nejprve, entuziasmem prolnutá nepočetná setkání milovníků fotografie změnily během půlstoletí v obrovský kolos festivalu mezinárodního významu. Výstavní katalog vedle děl klasiků – Roberta Franka, Williama Kleina, Martina Parra, Annie Leibovitz, Franca Fontany, Raymonda Depardona přináší v reprodukcích i dva snímky Vladimíra Birguse.

Výstavní dialog „Clergue & Weston“, prezentovaný v členité „ Croisiere“ je také označován jako jedna ze stěžejních událostí letošního roku. Dnes již legendárních 36 snímků Edwarda Westona (dar Muzeu Réattu), vystavených během prvního ročníku v roce 1970, připomíná fotografickou legendu, spoluzakladatele skupiny f / 64. Souběžně s pohledem do tehdy vznikajícího díla Luciena Clergua (1934–2014), zakladatele Les Rencontres de la Photographie Arles (se spisovatelem Michel Tournierem a historikem Jean-Maurice Rouquettem).

Až do 22. září je na jihu Francie možné vidět padesát výstav v oficiálním programu, souběžně probíhající OFF festival nabízí dalších 140 s různou dobou trvání. Vyplatí se sem cestovat nejen za zvláštním světlem, ale i za dobrou fotografií.

Václav Podestát

002 Logo letošního 50. ročníku s fotografií Ouka Leele, Peluquería (kadeřnictví), 1979.

003 Libuše Jarcovjáková: T-club soubor, Praha 80. let. Fotografie autorky

004 zahájení výstavy Libuše Jarcovjákové. Foto Václav Podestát

005 Philippe Chancel, Datazone #14, Francie, Marseille. Severní a jižní oblast, 2017 a 2018. Fotografie autora.

006 Pohled do instalace výstavy Philippa Chancela Datazone. Foto Václav Podestát

007 Výstava The House, Anonymní autor, 1972. Reprodukce majitel projektu.

008 Lisa a sestra Tracy, Birkenhead, 1990 (fotografie z projektu Home Sweet Home). Foto Ken Grant.

009 Helen Levitt, New York, 1940. Reprodukce Thomas Zander Gallery, Kolín nad Rýnem

010 Pohled do výstavy Eve Arnold, Abigail Heyman, a Susan Meiselas. Foto Václav Podestát

011 Great Homer Street Market, Liverpool, 1991. Foto Tom Wood.

012 Expozice fotografických knih vydaných v posledním roce. Foto Václav Podestát

013 Katalog k 50. výročí festivalu fotografie v Arles.

014 Římská aréna v Arles. Foto Václav Podestát

0