Vernisáž výstavy Já, ty, my v Domě umění v Opavě

Původní Kabinet fotografie ovšem vznikl už v únoru 1995 v budově Slezského zemského muzea na Ostrožné ulici, kde existoval pět roků, než tehdejší vedení muzea začalo pronajímat tamní výstavní sály ke komerčním účelům různým firmám většinou s doslova jepičím životem. Naštěstí pronájmy různým prodavačům počítačů a baget už skončily, ale výstavy se do této muzejní budovy, ideálně umístěné na opavské hlavní třídě, už nevrátily. Jsme moc rádi, že Opavská kulturní organizace, která Dům umění v Opavě provozuje, nám nabídla možnost pravidelně pořádat výstavy v novém Kabinetu fotografie a že budeme moci pokračovat ve spolupráci se staronovým vedoucím kurátorem Domu umění Martinem Klimešem,

Sedmnáctého ledna se zde koná vernisáž Já, ty, my, která představí nejnovější klauzurní, bakalářské a diplomové práce studentů. Můžete ji přiblížit? V čem je výjimečná?

V roce 2010 jsme připomněli dvacáté založení ITF rozsáhlou výstavou Opavská škola fotografie, která v rozličných modifikacích představila v Brně, Praze, Oxfordu, Kolíně nad Rýnem, Bratislavě, Ostravě, Liberci, Praze, Varšavě a Vilniusu (a také v bezmála třísetstránkovém katalogu) širokou plejádu fotografií rozličných stylů, témat a motivů, které jeho studenti a absolventi vytvořili od předchozí obsáhlé bilance v roce 2006. Nyní přicházíme s Alešem Kunešem, s nímž jsme výstavu sestavovali, s daleko užším výběrem z nejnovějších klauzurních, bakalářských a diplomových prací zaměřených na témata autorské sebereflexe, mezilidských vztahů a rodiny. Tedy prací, jejichž prostřednictvím autoři často umožňují divákům nahlédnout do svého soukromí. Takové se u nás, ale i na Slovensku nebo v Polsku, donedávna moc nevyskytovaly. Málokdo byl ochotný jít s „kůží na trh“ a ukázat svůj privátní život nebo život svých nejbližších. Současní mladí fotografové jsou ale daleko otevřenější. Přispěly k tomu o rozvoj digitální technologie, možnost fotografovat malými nenápadnými fotoaparáty či mobilními telefony v situacích, kde by větší analogový fotoaparát působil rušivě a vyvolával obezřetnost účastníků děje. I to stojí za oblibou fotografických deníků a blogů. Na druhé straně se však stále častěji objevují počítačové manipulace i prolínání dokumentárních a inscenovaných snímků i a aura autentičnosti fotografie se už dávno rozplynula.

Renomé ITF je v tuzemsku i za hranicemi obrovské. Cítíte v poslední době v tomto ohledu nějaký posun? Čeho si odborná veřejnost na ITF cení nejvíce?

ITF je počtem pedagogů a studentů daleko největší ze všech českých vysokoškolských pracovištˇ se studijním oborem fotografie. Zájem o studium je ohromný, každoročně se k nám hlásí přes tři stovky uchazečů, z nichž si můžeme vybrat zhruba každého desátého. Mnoho studentů k nám už přichází se značnými fotografickými a životními zkušenostmi, někteří z nich pracují v redakcích periodik a v reklamních agenturách, jiní učí na školách či vedou galerie. Na ITF jsou inspirováni a ovlivňováni nejenom pedagogy, ale i svými spolužáky, jsou perfektně informováni o aktuálních tvůrčích trendech, skvěle ovládají digitální techniku. Já si nejvíce cením, že mnoho prací, které na naší škole vznikají, dobře propojuje moderní formu s myšlenkovým obsahem a s osobním zaujetím, že se nespokojuje s banálním zobrazováním banalit, jak se u nás mnohdy stalo mόdou. Myslím, že si toho cení i odborná veřejnost, o čemž svědčí mezinárodní úspěchy našich studentů.

Míníte do nového výstavního prostoru pozvat i renomované fotografy působící mimo ITF?

Určitě, například hned další výstava představí ve výběru Tomáše Pospěcha dílo Dagmar Hochové, která už přes půl století patří k předním osobnostem české dokumentární fotografie. Rádi bychom pokračovali v uvádění výstav světově významných tvůrců, jak se to povedlo v případě Martina Parra nebo Reného Burriho. Vzhledem k finančním možnostem Domu umění však takové expozice bude třeba připravovat se zahraničními partnery, třeba s Francouzským institutem nebo s Britskou radou.

Uveďte, prosím, úspěchy studentů a absolventů ITF z poslední í doby?

Velmi mě potěšil nový ročník soutěže fotografů z Visegrádské čtyřky Frame, jehož výsledky byly zveřejněny minulý týden. Z šesti souborů, které se dostaly do finále v Leica Gallery Prague, tři vytvořili naši studenti. Mezi nimi byli i laureáti hlavní ceny ve výši 100 000 Kč Anna Gutová a Gabriel Fragner, jejichž vtipnou parafrázi na rodinné fotografie z husákovské normalizace můžeme nyní vidět i v Domě umění.

Těch úspěchů ale bylo mnohem více – například Bára Prášilová získala za své originální mόdní a reklamní fotografie Czech Grand Design Award, Tomasz Wiech se propracoval mezi finalisty jedné z nejvýznamnějších cen reportážní a dokumentární fotografie Oskar Barnack Award, Dominika Jackuliaková získala Cenu Všeobecné úverové banky v Bratislavě, hned čtyři naši studenti byli vybráni na putovní expozici nastupující generace fotografů z celého světa, kterou pořádá Elysejské muzeum v Lausanne a která už byla představena v mnoha zemích, naše doktorandka Lucia Nimcová měla samostatnou expozici na veletrhu Art Miami a její medailon publikoval přední americký časopis Aperture, její kolega Pavel Mariqa Smejkal slavil úspěch na festivalu v Arles a jeho práce se objevily i v denících New York Times nebo Le Monde, mnoho studentů bylo oceněno v soutěži Czech Press Photo nebo v soutěži polské novinářské fotografie.

Jaká je vaše vize fungování ITF do budoucna?

Konkurence je stále větší, díky digitálním kamerám dnes fotografuje téměř každý, vznikají nové školy. Na jedné straně tištěná média jsou v těžké krizi, náklady tradičních knih klesají a radikálně se mění strategie reklamy, na druhé straně se díky internetu nebo Facebooku objevují nové možnosti pro fotografy. Proto si myslíme, že je dobré, když naši absolventi nebudou jenom úzce orientováni, ale budou připraveni i na občasné změny zaměstnání a budou schopni obstát v širokém spektru užité i volné fotografie. Chtěli bychom zachovat univerzálnost studijního programu, v němž si studentky a studenti mohou pod vedením různých pedagogů vyzkoušet všechny hlavní druhy fotografie, ale současně mají velký prostor pro vlastní volnou tvorbu. Stejně tak bychom chtěli udržet důraz na historii a teorii fotografie, aby studenti vedle praktických bakalářských a diplomových prací psali i rozsáhlé práce teoretické, které nepochybně pomáhají v jejich orientaci v minulosti i současnosti fotografie. Velmi aktuálním úkolem pro budoucnost ITF bude získání nových mladých pedagogů. Zatím se nám to daří se střídavými úspěchy, mohu však říci, že pedagogické působení Dity Pepe, Tomáše Pospěcha či Karla Poneše je pro naši školu velkým přínosem.

Co chystáte ve vlastní tvorbě?

S Jindřichem Štreitem budeme mít v listopadu výstavu v rámci Měsíce fotografie ve Vídni, já chystám vlastní velkou expozici v Muzeu Novojičínska a na mezinárodní festival fotografie v Lodži. Taky jsem napsal text pro katalog výstavy Františka Drtikola, který vyjde v německém nakladatelství Hatje Cantz, připravujeme velkou retrospektivu Josefa Sudka v Národní galerii Kanady v Ottawě, která má putovat i po USA a Evropě, a expozici současné fotografie pro Galerii hlavního města Prahy, a vyjdou mi monografie českého fotoreportéra Jindřicha Marca, jenž zobrazoval návrat života do válkou zničených evropských měst, a Dity Pepe, bývalé studentky a současné kolegyně z ITF, která se už léta věnuje autoportrétům, v nichž invenčně mění svou identitu. --