Julie Štybnarová / Portréty

Vernisáž se koná ve čtvrtek 22. 3. 2012 v 18:00 hodin v Artfoto galerii Skořepka 9, Praha 1 Úvodní slovo: Pavel Mára

Výstava potrvá do 11. května 2012 Otevřeno: pondělí, středa, čtvrtek, pátek od 9 do 15 hodin.

NEKONEČNÉ PORTRÉTY JULIE ŠTYBNAROVÉ

„Nevstoupíš dvakrát do téže řeky,“ prohlásil řecký filozof Hérakleitos a dotkl se tak i klíčových otázek: Do jaké míry může čas proměňovat člověka vnitřně i zvnějšku? Zůstává uvnitř nás něco nadčasového, neměnného, tak jako v krajině, domě důvěrně známém, do kterého se rádi vracíme? K těmto otázkám se vyslovují i časosběrné fotografické cykly Julie Štybnarové (1976). Teprve na pookénkovém snímání opyleného květu, měnícího se plynule v plod, můžeme plně obdivovat důmyslnost a krásu přírody. Obdobně až po několika letech pravidelných záznamů sebe samé (včetně těhotenství a narozených dětí) může autorka, a spolu s ní i my, pocítit něco z již položených otázek: „Voda v řece je stále jiná, a přece je řeka stále táž…“

Na hypoteticky nikdy nekončících řadách Autoportrétů (kontinuálně od roku 2005), ale i obdobných sériích s názvem Přátelé (od 2006), vznikajících každý rok na totožných místech se stejnými protagonisty, můžeme pozorovat ve fyziognomii postav jemné posuny vyvolané plynutím času, ale i dramatičtější změny spojené se zrozením, dospíváním a stárnutím – jako součást stále přítomné, měnící se přírody. Snímky jsou sice jen běžnou barevnou momentkou, kterou Štybnarová dokumentuje daný stav, ale jejich časové řady jako by opisovaly životní cestu. Autorka přitom nezapře svůj cit pro módu a vtipnou nadsázku. Obléká své modely do improvizovaných aranží a naplňuje tak své krédo, že šaty nedělají člověka, ale člověk dělá šaty. A přestože tyto projekty nejsou ve svém principu originální (připomeňme například každoročně opakované portréty sester Brownových od Nicholase Nixona), svým osobním pojetím nás zaujmou.

Zjitřená fantazie a v podvědomí zasuté pocity strachu i zvědavosti z gotického sklepa v domě, kde prožívala své dětství, ji přivádějí k souboru Umocněná samota (2010). Postavy dětí působí v tajemném sklepení přízračně, fyzická přítomnost se vytrácí. Z jejich tváří jako by vystupoval vnitřní, utajovaný svět.

Na opačném pólu, v blízkosti naplnění života, jsou barevné portréty její babičky trpící Alzheimerovou chorobou (cyklus V jiném světě z roku 2011). Ponořená do neznámých hlubin bloudí po domě, a zákeřná nemoc uzavírá cesty její paměti. Pro výsledné fotografie zde autorka použila transformaci do negativu, která reálný obraz převrací do vizí tohoto naruby obráceného světa.

Fotografie Julie Štybnarové nejsou efektní, a není to ani jejich záměr. Její práce je přirozeně zakotvena v běžném životě s rodinou a přáteli. Přesto lze sevřené montáže jednotlivých cyklů „číst“ jak v horizontální, tak i vertikální rovině. Jejich symbolická nekonečnost je stejně pomíjivá jako náš život.

Pavel Mára

0