Václav Podestát: Daleko i blízko

UPM Praha, Dům U Černé matky Boží Václav Podestát / Daleko i blízko Fotografie 1990–2022

Mnohé fotografie Václava Podestáta nás nechávají v nejistotě, kde je hranice skutečnosti a přeludu. Přitom zachycují lidi, zvířata a prostředí v situacích, do nichž autor nijak nevstupuje ani neovlivňuje jejich průběh, ale trpělivě čeká na nejpůsobivější konstelaci hlavních komponentů zobrazované scény z divadla skutečného života. Prostřednictvím netradičních kompozic, potlačujících všechno nadbytečné, umocňuje „něco“, co může být obrazovou metaforou pocitů, zážitků a nálad a co má schopnost vizuálně vyjádřit stavy či vztahy jen obtížně popsatelné slovy. Mnohdy jde o zdánlivě zcela obyčejné výjevy, kterých kolem sebe denně vidíme stovky; většinou je jenom trpně zaznamenáváme na sítnici našich očí a naprostou většinu lidí by je nenapadlo fotografovat. Autor je však ukazuje v překvapivých pohledech a souvislostech. Jak sám říká, s jejich pomocí „ohledává život kolem sebe“ a také prozrazuje leccos o sobě.

Václav Podestát došel k tomuto pojetí dokumentární fotografie postupně od výtvarných fotografií a sociálně zaměřených dokumentů, v nichž už však hrálo povětšinou důležitou roli subjektivnější autorské vidění s důrazem na podtext skrytý pod povrchem. Změna stylu se začala naplno uplatňovat ve stále neukončeném souboru Lidé, který vzniká už po tři desetiletí v různých částech světa. Autor nezapře, že obdivuje průkopníky subjektivního dokumentu Roberta Franka, Williama Kleina či Louise Faurera, stejně jako jeho současné představitele Martina Parra, Alexe Webba, Carla De Keyzera, Josefa Koudelku či Viktora Koláře. Na rozdíl od většiny z nich ale nezpracovává cykly jasně vymezené tematicky, geograficky či časově, které by ústily ve finální výstavu či knihu. Pro Podestáta není důležité ani místo vzniku. Nejde mu totiž o zeměpisný či sociologický dokument z konkrétního prostředí. Spíše všude vyhledává obdobné metaforické vyjádření vlastních pocitů a vizuálních zážitků. Spoléhá přitom hodně na diváka – na jeho ochotu vciťovat se do nálady snímků, spolupracovat při dešifrování symbolických významů fotografií, všímat si drobných detailů, objevovat kontrasty i analogie různých motivů. Nedává jasné návody, jak mají být jeho díla čtena. Fotografie akcentují obrazovou stránku, vzdálenou tradičním kompozičním schématům, a hlavní význam bývá ukryt v podtextu otevřeném různým interpretacím. Někdy podněcují fantazii, jindy kladou rozličné otázky spojené s vlastním bytím, mezilidskými vztahy, hledáním trvalých hodnot v globalizované společnosti.

Je pochopitelné, že s rostoucím počtem autorů, kteří se vydali cestou subjektivního dokumentu, dochází k rozmělňování a opakování dříve nevšedních témat a způsobů jejich zobrazení. Václavu Podestátovi se však daří neupadat do formálních stereotypů. V jeho fotografiích se postupně zvyšuje kontemplativnost, vnitřní napětí i smysl pro objevování přízračnosti a absurdity nejvšednější každodennosti. Současně se v nich zmenšuje dějovost, narativnost i počet motivů a z lidí a prostředí před kamerou zůstávají často jenom fragmenty. Mění se i kompozice, v níž se hlavní motivy nezřídka dostávají až na okraj obrazu. Tonální škála bývá mnohdy omezena na ostré kontrasty černé a bílé, dřívější jemné valéry ustupují hrubému zrnu. Stále větší roli hrají stíny – lidí, stromů a různých předmětů, ať už těch zobrazených, nebo tak těch stojících mimo vlastní obraz. Právě stíny podtrhují rozdíl mezi skutečností a jejím autorským fotografickým zobrazením: jsou jenom obrysem reality, nezřídka tvarově deformovaným až k nepoznání. Potkávají se tu skutečný svět a svět redukovaný na světla a stíny. V některých případech je prostřednictvím svého stínu na fotografii přítomen i autor. Stává se tím součástí zobrazené scény a stín je jeho symbolickým autoportrétem. Přes širokou škálu interpretací, kterou každý snímek poskytuje, mají Podestátovy fotografie leccos společného. Téměř vždy z nich vyzařuje nostalgie, melancholie a jemný smutek a téměř vždy v nich hraje hlavní roli člověk, i když mnohé snímky nezachycují přímo jeho přítomnost a nebo ukazují osamělé jedince vydělující se z okolního hlučícího davu velkoměst a ponořující se do svého nitra. Velmi důležité místo má přesně konstruovaná obrazová skladba, jež omezuje skutečnost někdy na několik dominantních motivů, někdy spojuje více zdánlivě neslučitelných výjevů. Konkrétní rovina zde nehraje tak významnou roli jako zobecňující pohled. Novou dimenzi v posledních letech do Podestátových fotografií vnáší promyšlené využití barvy, díky kterému se ještě více vzdalují od tradičního dokumentu. Výrazné barvy v ostrém slunci, které převládaly v jeho starších fotografiích, nezřídka ustupují jemným kontrastům několika barev a někdy odstínům jen jedné barvy. Větší role než samotní lidé se většinou ujímá prostředí, jež však leccos o lidech vypovídá. Na snímcích se často objevují iluzivní konfrontace skutečného světa a umělého světa billboardů, plakátů a namalovaných krajin, ambivalence přirozenosti a umělosti. Při zobrazování projevů nevkusu, podbízivosti a komerce se objevuje ironický odstup a zdůraznění absurdity, někdy až grotesknosti. Jde v nich také o vizuální hru s imaginací diváků, protože obsah většiny emocionálně a obrazově silných fotografií nelze jednoduše převést do slov. Opět se musíme ptát: „Vidíme realitu, nebo fikci?“

Vladimír Birgus
kurátor výstavy

Fotograf, pedagog, kurátor výstav a publicista Václav Podestát se narodil v roce 1960 v Kralovicích. Vystudoval Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů Praha (1985–1988) a Katedru fotografie na FAMU v Praze (1989–1994). Od roku 1998 učí na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, od roku 2013 jako docent. Zároveň působí jako kurátor výstav Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Fotografuje od roku 1978. Ve své volné tvorbě se zpočátku zaměřoval na krajinné motivy a zátiší, později na minimalistické kompozice s výtvarně působivým využitím světel a stínů (cyklus Prostory, 1984–1986). Od poloviny osmdesátých let se věnuje zejména dokumentární fotografii (sociologicky zaměřené soubory o životě na vesnici, cyklus Lidé z Porty, soubor o náboženských slavnostech a cyklus Život beze snů o životě mentálně postižených dětí z let 1986–1987).

Nejznámější je jeho subjektivně dokumentární soubor černobílých snímků Lidé (vznikající od roku 1989), v posledním desetiletí také barevný cyklus Privátní příběhy. V roce 2017 mu vydalo nakladatelství KANT ve spolupráci se Slezskou univerzitou autorskou knihu S andělem uprostřed davu. Jeho fotografie jsou zastoupeny v řadě sbírek jak v České republice, tak v zahraničí (například Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Muzeum umění Olomouc, Slezské zemské muzeum v Opavě, Bibliothéque Nationale de France a Maison Européene de photographie v Paříži, Lietuvos fotomenininku sajunga ve Vilniusu).

0