Michał Szalast: Albíni v galerii KUPE v Opavě

11. 1. 2023 St 15.53 od Ondřej Durczak | Aktuálně
szalast01

Michał Szalast: Albíni

„Loví nás jako divokou zvěř a sekají nám údy, popisuje albín z Tanzanie.“ –„Život s albinismem může být rozsudkem smrti.“ „Je libo prst pro štěstí? Albíny v Tanzanii děsí rakovina a pověry.“ „Albín je v Africe považován za ztělesnění zla.“ „Tanzanie zažila řadu děsivých masakrů a mrzačení albínů.“ „Albíni v Tanzanii čelí smrtelné hrozbě“. „Hříšný obchod s částmi těl zavražděných albínů v Tanzanii.“ To je jenom několik titulků z amerických, britských nebo českých médií o životě albínů v Tanzanii, africké zemi, kde patří procento obyvatel postižených albinismem, tedy poruchou metabolismu zaviněnou nedostatkem pigmentu melaninu, k nejvyšším na světě.

Rozsáhlý cyklus fotografií Michała Szalasta o albínech z tanzanského ostrova Ukerewe na Viktoriině jezeře značně koriguje naše obvyklé představy o tragickém životě lidí, kteří jsou kvůli odlišné barvě kůže svými černými spoluobčany nenáviděni, ostrakizování a někdy i zabíjeni. Není výsledkem letmé návštěvy evropského fotoreportéra v exotickém africkém prostředí, ale vznikl díky tomu, že se Michału Szalastovi během delšího pobytu v Tanzanii v roce 2011 podařilo s mnohými albíny navázat bližší kontakty a získat si jejich důvěru. Pomohla mu při tom neformální spolupráce s organizací Tanzania Albinism Society. Mohl proto albíny fotografovat v jejich domovech, v nichž většinou žijí společně se svými černými rodiči, prarodiči a sourozenci, při práci nebo při dětských hrách. Nebyl tlačen časem ani požadavky redakcí na atraktivní zpracování tématu, v němž by se automaticky předpokládalo zdůraznění tragičnosti osudů albínů, kteří se někdy stávají oběťmi pověr o zázračných léčebných účincích částí jejich těl. Stal se jakýmsi nepozorovaným pozorovatelem každodenního života albínů, před jehož objektivem fotografovaní lidé nepózovali, ale chovali se zcela přirozeně.

Autor jejich důvěry nezneužil k vytváření povrchně efektních záběrů, ale s velkou empatií se snažil ukázat především to, že tito lidé i přes všechny handicapy a traumata touží žít podobně jako jejich šťastnější sousedé. Sám o tom říká: „Světlo je život, tma je smrt. Tato jednoduchá tvrzení se zdají univerzální a nesporná. Ne pro ně. Žijí v Tanzanii na největším ostrově Viktoriina jezera. Jejich předkové tam putovali, když hledali bezpečnější a klidnější život. Ostrov Ukerewe se stal jejich domovem. Ale i tady je den nocí a noc … noc je pouze oddech. Žijí skryti před slunečními paprsky v chatrčích pokrytých zvlněnými listy. Světlo je láká, ale oni se snaží před teplými doteky slunce chránit. Ovšem mnohdy prohrávají a za chvilky radosti na slunci platí strupy vlastní kůže. Někdo by je dokonce mohl nazvat vězni temnoty. To však neviděl úsměv na tváři albínů. Úsměv pocházející z těch nejjednodušších radostí, jimiž se můžeme těšit bez ohledu na to, zda žijeme v polorozpadlé chatrči v Tanzanii s prokletím černocha s bílou kůží, nebo v evropském zámku s výsadou být bělochem. Je to příběh o albínech, o temnotě, s níž se snaží bojovat, a o světle, po němž touží.“

Michał Szalast v souboru Albíni navazuje na tradici humanistické fotografie, reprezentovanou třeba díly Henriho Cartiera-Bressona, Wernera Bischofa či W. Eugena Smithe. S mimořádnou dávkou vcítění a současně s výtvarnou vytříbeností ukazuje nelehký život lidí odlišujících se od okolní většiny barvou kůže, kterou si sami nezvolili, ale s níž se narodili. Humanistický pohled ovšem v samotném stylu fotografií invenčně propojuje s prvky subjektivního dokumentu. Nezastírá, že dobře zná díla jeho průkopníků Wiliama Kleina, Roberta Franka či Maria Giacomelliho stejně jako tvorbu současných představitelů tohoto směru. Působivost jeho expresivních záběrů umocňují ostré kontrasty černé a bílé, hrubé zrno i občasné využití pohybové neostrosti. Potlačení tonální škály a zdůraznění kontrastů bílých a sytě tmavých částí obrazu symbolicky naznačuje rozdíly mezi albíny a lidmi s černou barvou pleti.

Výrazná černobílá stylizace odlišuje Szalastovy práce třeba od klidnějších a popisnějších barevných snímků Španělky Any Palacios, která se v knize Albino z roku 2016 zaměřila především na život albínů hledajících útočiště v tanzanském táboře Kabanga, podporovaném španělskou charitativní organizací. A také od barevných fotografií Marcina Arcimowicze, jenž v roce 2015 publikoval v polské mutaci časopisu National Geographic fotoesej o škole v tanzanské Buhangije, kterou navštěvovalo mnoho albínů bojících se zapsat do běžných škol ve svém okolí, kde byli nezřídka vystaveni nenávisti a posměchu. Či od popisnějších fotografií albínů z Ghany od českého novináře, vizuálního umělce, filmaře a fotografa Lukáše Houdka, který používá snímky především v rámci svých charitativních projektů. A vůbec nic společného už nemají s barevnými portréty Brazilce Gustava Lacerdy či izraelské fotografky Julie Taits, kteří se ve vysoce stylizovaných barevných portrétech snažili zdůraznit nečekanou krásu albínů.

Michał Szalast realitu nepřikrášloval, ale mnohdy v ní vyhledával motivy symbolických významů. V řadě fotografií se objevují otevřená okna a pootevřené dveře, které tvoří hranice mezi tmavými interiéry, v nichž jsou albíni nuceni trávit většinu svého života, a prosluněnými exteriéry, které jsou pro ně tak lákavé, ale zároveň nebezpečné, vždyť velká část albínů na slunečním světle onemocní rakovinou kůže. Neméně důležitá je i mimořádně promyšlená obrazová skladba, zdůrazňující metaforičnost setkání různých zdánlivě nesouvisejících motivů, eliminující nepodstatné prvky a soustřeďující se na hlavní motivy. Jedním z nich často bývají ruce. Bílá ruka dotýkající se černé ruky ukazuje, že ve vztazích černých Afričanů a albínů může být i mnoho tolerance a vzájemného porozumění. A to je také základní téma Szalastova lidsky i umělecky silného souboru, který v obecnější rovině zdaleka není jenom o albínech.

Text: Vladimír Birgus

Michał Szalast

Narozený roku 1979 v Bytomi. Fotograf, kurátor, publicista, filmový dokumentarista a pedagog Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Dříve pracoval jako fotoreportér deníků Dzennik Zachodni a Super Express a tiskových agentur East News, Forum Photographers a Polish Press Agency. Vystudoval historii na Slezské univerzitě v Katovicích a fotografii na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Měl autorské výstavy ve Francii, Polsku, České republice nebo na Slovensku – Albino. Le Mois international de la Photographie éclectique. Dol-de-Bretagne 2013. – Impromptus photographiques. Midi Libre, Montpellier 2015. – Albinosi. Muzeum Historii Katowic, Katovice 2019. – Albíni. Galerie 400 ASA, Praha 2022.  – Aquanautica. Galeria na Starówce, Żory 2022. – Albíni. Polský institut v Bratislavě, 32. Měsíc fotografie, Bratislava 2022. – Albíni. Galerie KUPE, Opava 2023. aj. Zúčastnil se také řady skupinových expozic. Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav, například Made in Opava. Muzeum Historie Katowic, Katovice 2018. – INT/EXT. Festival Transphotographiques, Lille 2018. – Tři dekády. Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě 1990–2020. Uměleckopůmyslové museum – Dům U Černé Matky Boží, Praha 2020 a Dům umění – 30. Mesiac fotografie, Bratislava 2020. – Arkadiusz Gola: Černobiela zem. Poĺský inštitút, Bratislava 2020 a Šarišská galéria, Prešov 2021. – 30+. 30 let Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Dům umění, Opava 2021. – Po trzydziestce. Muzeum Miejskie, Zabrze 2021. – Opawska szkoła fotografii. 30 lat Instytutu Twórczej Fotografii Uniwersytetu Śląskiego w Opawie. Galeria Sztuki Współczesnej, Opolski Festiwal Fotografii, Opolí. – Trzy dekady. Instytut Twórczej Fotografii Uniwersytetu Śląskiego w Opawie. Galerie Sztuki Współczesnej BWA, Katovice 2021. – Opava Girls – Opava Women. Open Gallery – 31. Mesiac fotografie, Bratislava 2021. – Wspólna Opawa / Common Opava. Fotofestiwal, Lodž 2022. – Krzysztof Gołuch: Smak życia. Galeria Sztuki Wysoka, Sosnovec či Tváří v tvář. Portréty, autoportréty a autoreflexe studentek a studentů Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Pistoriho palác – 32. Mesiac fotografie, Bratislava 2022. Napsal texty k několika knihám, například Krzysztof Gołuch: Co siódmy / Every Seventh One (Ruda Śląska 2017) nebo Krzysztof Gołuch: Hotel (Białystok 2021).

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek

0

Novinky

T E R M Í N Y: 3. konzultace v akademickém roce 2022/2023 proběhne v Opavě ve dnech 24.-26. 3. 2023 *** 4. konzultace v akademickém roce 2022/2023 proběhne na Horní Bečvě ve dnech 28. 4.-1. 5. 2023 *** 5. konzultace v akademickém roce 2022/2023 proběhne na Horní Bečvě ve dnech 22. 6.-25. 6. 2023

Vyhledávání

Zadejte frázi, kterou chcete vyhledat. Zadáte-li více slov, budou nalezeny pouze texty, které obsahují všechna tato slova.

www.photorevue.com

Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR

loga ke stažení