Výstava fotografií Václava Podestáta: Černobílé dny

Václav Podestát
Černobílé dny

Václav Podestát už čtvrt století působí v Opavě jako pedagog Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty, nejprve jako odborný asistent, od roku 2013 jako docent. Výstava v KUPE je tak malým bilančním ohlédnutím, které ovšem zahrnuje jenom část jeho tvorby: černobílé subjektivní dokumenty. Další zásadní část Podestátovy volné tvorby, barevný cyklus Privátní příběhy, je připomenut alespoň v projekci a v knize S andělem uprostřed davu.

Černobílé fotografie Václava Podestáta nás nechávají v nejistotě, kde je hranice skutečnosti a přeludu. Přitom zachycují lidi, zvířata a prostředí v situacích, do nichž autor nijak nevstupuje ani neovlivňuje jejich průběh, ale trpělivě čeká na nejpůsobivější konstelaci hlavních komponentů zobrazované scény z divadla skutečného života. Autor prostřednictvím netradičních kompozic, potlačujících všechno nadbytečné, zdůrazňuje obrazové metafory pocitů, zážitků a nálad, které mají schopnost vizuálně vyjádřit stavy či vztahy jen obtížně popsatelné slovy. Mnohdy jde o zdánlivě zcela obyčejné výjevy, kterých kolem sebe denně vidíme stovky; většinou je jenom trpně zaznamenáváme na sítnici našich očí a naprostou většinu z nás by je nenapadlo fotografovat. Autor je však ukazuje v překvapivých pohledech a souvislostech. Jak sám říká, s jejich pomocí „ohledává život kolem sebe“ a také prozrazuje leccos o sobě. Václav Podestát došel k tomuto pojetí dokumentární fotografie postupně od výtvarných fotografií a sociálně zaměřených dokumentů, v nichž už však hrálo povětšinou důležitou roli subjektivnější autorské vidění s důrazem na podtext skrytý pod povrchem. Změna stylu se začala naplno uplatňovat ve stále neukončeném souboru „Lidé“, který vzniká už po tři desetiletí v různých částech světa. Autor nezapře, že obdivuje průkopníky subjektivního dokumentu Roberta Franka, Williama Kleina či Louise Faurera, stejně jako jeho současné představitele Martina Parra, Alexe Webba, Carla De Keyzera, Josefa Koudelku či Viktora Koláře. Na rozdíl od většiny z nich ale nezpracovává cykly jasně vymezené tematicky, geograficky či časově, které by vyústily ve finální výstavu či knihu. Pro Podestáta není důležité ani místo vzniku. Nejde mu totiž o zeměpisný či sociologický dokument z konkrétního prostředí. Spíše všude vyhledává obdobné metaforické vyjádření vlastních pocitů a vizuálních zážitků. Spoléhá přitom hodně na diváka – na jeho ochotu vciťovat se do nálady snímků, spolupracovat při dešifrování symbolických významů fotografií, všímat si drobných detailů, objevovat kontrasty i analogie různých motivů. Nedává jasné návody, jak mají být jeho díla čtena. Fotografie akcentují obrazovou stránku, vzdálenou tradičním kompozičním schématům, a hlavní význam bývá ukryt v podtextu otevřeném mnoha různým interpretacím. Někdy podněcují fantazii, jindy kladou rozličné otázky spojené s vlastním bytím, mezilidskými vztahy, hledáním trvalých hodnot v globalizované společnosti.

Je pochopitelné, že s rostoucím počtem autorů, kteří se vydali cestou subjektivního dokumentu, dochází k rozmělňování a opakování dříve nevšedních témat a způsobů jejich zobrazení. Václavu Podestátovi se však daří neupadat do formálních stereotypů. V jeho fotografiích se postupně zvyšuje kontemplativnost, vnitřní napětí i smysl pro objevování přízračnosti a absurdity nejvšednější každodennosti. Současně se v nich zmenšuje dějovost, narativnost i počet motivů a z lidí a prostředí před kamerou zůstávají často jenom fragmenty. Mění se i kompozice, v níž se hlavní motivy nezřídka dostávají až na okraj obrazu. Tonální škála bývá mnohdy omezena na ostré kontrasty černé a bílé, dřívější jemné valéry ustupují hrubému zrnu. Stále větší roli hrají stíny – lidí, stromů a různých předmětů, ať už těch zobrazených, nebo těch stojících mimo vlastní obraz. Právě stíny podtrhují rozdíl mezi skutečností a jejím autorským fotografickým zobrazením: jsou jenom obrysem reality, nezřídka tvarově deformovaným až k nepoznání. Potkávají se tu skutečný svět a svět redukovaný na světla a stíny. V některých případech je prostřednictvím svého stínu na fotografii přítomen i autor. Stává se tím součástí zobrazené scény a stín je jeho symbolickým autoportrétem.

Přes širokou škálu interpretací, kterou každý snímek poskytuje, mají Podestátovy fotografie leccos společného. Téměř vždy z nich vyzařuje nostalgie, melancholie a jemný smutek a téměř vždy v nich hraje hlavní roli člověk, i když mnohé snímky nezachycují přímo jeho přítomnost anebo ukazují osamělé jedince vydělující se z okolního hlučícího davu velkoměst a ponořující se do svého nitra. Velmi důležité místo má přesně konstruovaná obrazová skladba, jež omezuje skutečnost někdy na několik dominantních motivů, někdy spojuje více zdánlivě neslučitelných výjevů. Konkrétní rovina zde nehraje tak významnou roli jako zobecňující pohled. Často jde o vizuální hru s imaginací diváků, protože obsah většiny emocionálně a obrazově silných fotografií nelze jednoduše převést do slov. Nezřídka se musíme ptát: „Vidíme realitu, nebo fikci?“

Vladimír Birgus
kurátor výstavy

Václav Podestát se narodil v roce 1960 v Kralovicích. Vystudoval Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů Praha (1985–1988) a Katedru fotografie na FAMU v Praze (1989–1994). Od roku 1998 učí na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, v roce 2013 se habilitoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Zároveň působí jako kurátor výstav Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Fotografuje od roku 1978. Ve své volné tvorbě se zpočátku zaměřoval na krajinné motivy a zátiší, později na minimalistické kompozice s výtvarně působivým využitím světel a stínů (cyklus Prostory, 1984–1986). Od poloviny 80. let se věnuje zejména dokumentární fotografii (sociologicky zaměřené soubory o životě na vesnici, cyklus Lidé z Porty, soubor o náboženských slavnostech a cyklus Život beze snů o životě mentálně postižených dětí z let 1986–1987). Nejznámější je jeho subjektivně dokumentární soubor černobílých snímků Lidé (vznikající od roku 1989), v posledním desetiletí také barevný cyklus Privátní příběhy. V roce 2017 mu vyšla v pražském nakladatelství KANT autorská kniha S andělem uprostřed davu. Jeho fotografie jsou zastoupeny v řadě sbírek jak v České republice, tak v zahraničí (například Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Muzeum umění Olomouc, Slezské zemské muzeum v Opavě, Bibliothéque Nationale de France a Maison Européene de photographie v Paříži, Lietuvos fotomenininku sajunga ve Vilniusu).

0