Václav Podestát: 55. ročník festivalu Les Rencontres de la photographie v Arles

001 Retrospektiva Mary Ellen Mark patřila k vrcholům letošního festivalu v Arles (foto Václav Podestát)

„Snažím se dělat fotografie, které jsou univerzálně srozumitelné, takové které překračují kulturní hranice. Chci, aby mé snímky byly o základních emocích a pocitech, které všichni prožíváme,“ řekla o své práci americká dokumentární fotografka Mary Ellen Mark (1940–2015), jejíž práce je ceněna pro svou hlubokou empatii, sociální angažovanost a schopnost zachytit komplexní lidské příběhy. Až do poloviny září patří retrospektivní výběr této zásadní postavy světové dokumentární fotografie, včetně ikonického „Ward 81“, který vytvořila v roce 1976 v Oregonské státní nemocnici během pouhých 36 dní, k hlavním výstavním esům letošního 55. ročníku fotografického festivalu v jihofrancouzském Arles.

Intimní portréty a autenticita, empatie a respekt, společně s estetickou kvalitou a pečlivou kompozicí promluvají k divákům, aby vyvolaly zpětnou vazbu, upozornily na širších sociální a kulturní kontexty, které nejsou úzce spjaty jen a pouze s datací vzniku konkrétních fotografií. Markové dílo nás totiž nutí přemýšlet o lidské kondici, identitě a společenských strukturách. V převažiující většině se autorka zajímala o témata marginalizovaných nebo přehlížených skupin ve společnosti, včetně bezdomovců, dětí na ulici, lidí s duševními poruchami, cirkusových umělců, těch, kteří žijí na okraji společnosti. Její příběhy vyvolávají otázky o sociální spravedlnosti a empatii.

Vystaveny jsou v chronologickém řazení všechny autorčiny zásadní fotografické cykly. Mimo jiné i barevný „Falkland Road“ o prostitukách v indické Bombaji, kam se Marková opakovaně vracela, než nabyla plnou důvěru daného prostředí a měla otevřené dveře k pitoreskním i smutným příběhům mezi kulisami ušmudlaných stěn veřejných domů. V expozici je i příběh o indických cirkusech, o Matce Tereze, extremistických skupinách na americkém venkově, dětech z ulice v Seattlu, ale i např. divácky atkraktivní portréty dvojčat, také známých osobností veřejné i umělecké sféry.

002 Obrazy z prostředí vojenských výcvikových měst v USA od Debi Cornwall (foto Václav Podestát)

Jiný pohled na americkou společnost zde nabízí výstava „Občan modelem“ od Debi Cornwall (1973). Obrazy z prostředí výcvikových měst rámuje optikou realistických válečných her. Na deseti vojenských základnách po celých Spojených státech Cornwallová dokumentuje krajiny maket vesnic ve fiktivní zemi „Atropia“. Sleduje jejich obyvatele, hráče rolí, kostýmované afghánské a irácké civilisty, z nichž mnozí uprchli před válkou, kteří ve službách americké armády vytvářejí novou realitu. Vojáci se výcvikem připravují na případné nasazení, trénují bojové situace, jindy jsou i oni oběťmi nacvičované války.

003 Michel Medinger: O Darwinovi, 2013 (se svolením Centre national de l'audiovisuel)

Tradičně nepřehlédnutelnou výstavou je v Arles projekt reflektující lucemburskou fotografii. Na slavnostním otevření kabinetu kuriozit Michela Medingera (1941), dnes významného lucemburského fotografa, v kostele Milosrdenství, v sousedství luxusního hotelu Julius César, promluvili všichni čelní představitelé festivalu i města, přítomna byla i princezna Stéphanie, dědičná lucemburská velkovévodkyně, také Maja Hoffman, zakladatelka a prezidentka Nadace Luma, jejíž podpora arleského kulturního života je nejen během každoročních letních fotografických setkání nepřehlédnutelná. Trojrozměrná i fotografická Medingerova díla se vztahují ke křehkosti života i krásy, v nichž ale na pozadí významu koexistuje bohatá faktazie autora, jenž se jako samouk inspiroval zlatým věkem holandského malířství, ale i přitažlivými díly surrealistů nebo dadaistů. Jak připomíná text v katalogu, zabýval se především otázkami lidského bytí, výstavou připomenuté cykly reflektují rovněž smrt, erotiku nebo vztahové kontrasty.

004 Instalace výstavy Sophie Calle v podzemí arleské radnice (foto Václav Podestát)

„Vzpomněla jsem si na nápad umělce Rolanda Topora, který se nedokázal přinutit dát pryč ani vyhodit starý svetr a na jeho rozhodnutí obřadně jej pohřbít“, připomněla Sophie Calle (1953), francouzská konceptuální umělkyně, spisovatelka a také fotografka, co ji vedlo k souhlasu právě v podzemí arleské radnice vystavit projekt, „Je to na tobě, krásko“. Měl sice premiéru před časem v pařížském Musée Picasso, vznikl v souvislosti s výročím smrti tohoto uměleckého velikána, ale z důvodu jeho postupné destrukce nadměrným vlhkem byl předurčen ke zničení. „Rozhodla jsem se, že jej tam také „pohřbím“, nechám jej dál rozpadat. Divák může přemýšlet o zranitelnosti člověka i pomíjivosti.

005 Uraguchi Kusukazu: Sběračky pod vodou, 1965 (z pozůstalosti autora)

Příběh „ama“ (japonsky „ženy a moře“) o tři tisíce let trvající činnosti výhradně ženské enklávy v podmořském sběru mořských řas a abalonů (materiál z přírodní perleti), vystavený v nedalekém klášteře Montmajour, má původ v archivu Uraguchi Kusukazuho (1922–1988) a přiblížuje dlouholetou tradici způsobu života a zároveň jeden z proudů amatérské praxe japonské fotografie (Uraguchi byl díky svému zapojení do různých sítí fotoklubů jejím mimořádným představitelem).

006 Pohled do inslace o graffiti v kostele svaté Anny (foto Václav Podestát)

V kostele sv. Anny na náměstí republiky už byly v minulých letech k vidění lepší výstavy (např. Josefa Koudelky nebo Libuše Jarcovjákové), než letošní profily o autorech graffiti v různých regionech. „Graffiti se pohybuje na křehké hraně reality. Je pošetilé snažit se ho zachytit: je to pocit, postoj, způsob, jak věci dělat. Graffiti je kinetická forma psaní, která využívá čáry tvořené kolejemi jako pozadí,“ uvozovala anotace jedné autorské kolekce, jiný z vystavujících se vyznával k „umělecké“ performanci, spočívající v systematickém prořezávání sedadel ve vagonech. Bohužel v doprovodném textu chyběla úvaha, zda v tomto případě už nejde o návod k vandalství. Košatější příběh Bruce Davidsona o newyorském metru „Subway“, byť výstavou jen okrajově připomenutý, vynikal nad převážně popisnými obrazovými situacemi v jeho sousedství.

007 Rajesh Vora: Každodenni baroko (2014–2023) v Paňdžábu (foto Václav Podestát)

Úsměvem, humorem a zároveň barvitých vyprávěním v poloze kulturního a sociologického fenoménu vyniká výstava Rajeshe Vory (1954), nazvaná „Každodenní baroko“ (2014–2019) o svébytné estetice v domácí architektuře ve vnitrozemí Paňdžábu. Sochařské objekty, zdobící střechy domů se postupně od 70. let minulého století staly nedílnou součástí vesnické krajiny. Různá zvířata, fotbalisté, vzpěrači ale i tanky nebo letadla jsou v realitě často propleteny s osobními příběhy majitelů domů žijících většinu času mimo region. Fotograf objevoval ve čtyřech okresech země dané panoptikum vystižené jak z filmových kulis. Většina domů zůstává během roku zavřená a čeká na návrat svých majitelů během každoročních dovolených.

008 Stravování na železnicích v pohledu historie (foto Václav Podestát)

O estetice, designu, stejně jako o proměnách různých epoch je v Arles také výstava o historii železničního stravování. Pozvolná inspirace leteckým průmyslem se promítla od poloviny minulého století právě také do železničního prostředí a kuchyní, ale i do pojízdných barů a prodejen ve vagonech na kolejích.

009 Výstava Nový farmář Bruce Eeslyho evokovala překvapení i úsměv (foto Václav Podestát)

Poetiku vizuálně zasuté historie nabídl také soubor „Nový farmář“ od Bruce Eeslyho (1984). Neuvěřitelnost, snoubící se s překvapením, je v toku vystavných fotografií vykreslena jako vědecký úspěch, na jehož konci díky genetické manipulaci je divák obrazy a letáky přiváděn k novým odrůdám plodin, k větší a lepší úrodě. Nejsou to dokumentární fotografie z 60. let, jak by se zvolenou prezentací mohlo zdát, nový farmář s absurditou a humorem zkoumá pomocí umělé inteligence způsob, jakým jsou dějiny vytvářeny a vnímány prostřednictvím obrazů, zároveň zpochybňuje dominantní vyprávění o zelené revoluci.

010 Instalace výběru černobílého a barevného dokumentu Stéphana Duroye (foto Václav Podestát)

Jméno Stéphana Duroye (1948), není příliš široce frekventované, ale vystavená kolekce černobílých a barevných snímků sestávající že čtyř velkých projektů z Anglie, Berlína, zemí východní Evropy a Spojených států odkazuje na vizuálně přitažlivý příběh o chování jedince v kulisách lokalit zejména městské krajiny. Nápaditá práce s barvou i tonalita monochromatických záběrů odráží syrovost dějů, divácké překvapení i formu kompoziční vytříbenosti snímaných příběhů.

011 Expozice vybraných fotografických knih v prostoru Luma (foto Václav Podestát)

Jako v minulých letech, lze najít četné výstavy i v novém komplexu Nadace Luma. Letos mimo jiné soubor Američana Lee Friedlandera (1934) v kurátorském výběru filmaře Joela Coena (1954), sestávající z nesporně invenčních autoportrétů Friedlandera již ze 60. let minulého století až po formálnější pouliční záběry amerických ulic i širokých bulvárů mladšího data. Kdo si vzpomíná na několik dřívějších arleských projekcí jihoafrického umělce Williama Kentridge (1955) a na jeho grafiky, kresby a ozvučené animované filmy, které produkoval během 90. let, nezůstal zklamán ani letos. Jeho výstavě „Už nebudu dále čekat“ patřila jedna z hlavních hal bývalých železničních opraven. Komorní opery inspirované dobovými avantgardami s politickými podtexty, v níž se mísí surrealistické s iracionálním (masky, koláže, projekce) spolu s rozsáhlou sítí hudebních stylů má opět zasloužený ohlas. Jsou zde i další výstavy, například výsledky mezinárodní fotografické soutěže pro studenty a absolventy uměleckých a fotografických škol, kterou roce 2018 založila společnost Christian Dior Parfums ve spolupráci s LUMA Arles a Národní školou fotografie (ENSP).

012 Výstavy v arleském parku u Antického divadla (foto Václav Podestát)

Ze sbírek vlastních a především z osobní kolekce Josette Gautrandové, představilo Muzeum Réattu více než 350 fotografií z let 1961–2010 Jean-Claude Gautranda (1932–2019). Obrazová reflexe nezpochybnitelného pozorovatele příběhů každodennosti v Paříži, ale také situací fotografických setkání v Arles od jejich založení začátkem 70. let minulého století odkazuje k cílené tvorbě. Fotografiká setkání byla ovšem také o večerních programech v antickém divadle (např. japonská fotografka Ishiuchi Miyako (1947) zde 2. července 2024 převzala cenu „Woman in Motion“), prohlídce vystavených knižních titulů, byť v podstatně omezeném záběru oproti dřívějším ročníkům. Dummy Book Award 2024 vyhrála Florence Cuschieri za projekt „Kruh vlaštovek“ (2023).

013 Tisková konference ve festivalovém centru s ředitelem Christopherem Wiesnerem (foto Václav Podestát)

Podmanivé jižní sluneční světlo přálo četným mezinárodním i přátelským setkáním, jež jsou během festivalu v Arles nepsanou samozřejmostí. Toho využil například Polský institut v Paříži, který společně s festivalovým vedením v Lodži připravil zájemcům otevřenou prezentaci polské fotografie. Českou stopu bylo možné nalézt jen prostřednictvím jedné vystavené fotografie Viktora Koláře v projektu „Zaostřeno na sport“ představující část rozsáhlé fotografické sbírky Olympijského muzea a muzea Photo Elysée ve švýcarském Lausanne. Na jedné z večerních projekcí byl také promítán nový film „Ještě nejsem, kým chci být“ (2024) o Libuši Jarcovjákové, která ještě s půlnočním koncem projekce společně s režisérkou fimu Klárou Tasovskou a kurátorkou Lucií Černou odpovídala na divácké dotazy. V mezinárodní večerní prezentaci „Noc roku“ byla jednou z nominovaných také Jadwiga Janowska se souborem „False Flag“. Absolventka ITF v autorské reflexi odkazuje k historické vojenské operaci (31. 8. 1939) na začátku druhé světové války, která měla doložit polskou agresi vůči Německu a před světem ospravedlnit útok na Polsko. Janowska kombinuje archivní fotografie pořízené při stavbě stožáru rozhlasové stanice v Gliwicích se svými o současném stavu lokality.

014 Společná fotografie studentů a pedagogů ITF při zahájení výstavy Davida Sládka

Festivalu se spolu s pedagogy ITF zúčastnila početná řada studentů a absolventů ITF, z nichž někteří v Arles vystavovali také na OFF festivalu. Cyklus „Unspoken“ Kateřiny Kouzmitchevy byl během zahajovacího týdne součástí skupinové výstavy „Pod povrchem“ německého fotografického časopisu @profifoto.de v arleské galerii La Grande Vitrine, v zahradním areálu hotelu Calendal zase vystavoval David Sládek dlouhodobý cyklus „Do ulic“. Černobílé fotografie z připravované knihy „O kultuře protestu“ přináší hlubší pohled na poslední dva roky demonstrací v Londýně. Intimní příběhy a zachycení emočních momentů uvnitř bouřících davů představily novější práce z protestů Black Lives Matter a demonstrací proti uzavírání budov v britské metropoli. Polský institut v Paříži představil ve spolupráci s Fotofestvalem v Lodži v rámci hojně navštíveného Polského brunche několik projekcí a téměř stovku autorských a odborných nih, mezi nimiž byla řada publikací od studentů a absolventů ITF Mariusze Foreckého, Adriana Wykrory, Iwony Germanek, Tomasze Tyndyka a dalších. Během festivalu pedagogové ITF jednali s kolegy z fotografických kateder škol a s řediteli fotografických festivalů v Paříži, Berlíně, Poznani, Lodži a Bratislavě o spolupráci.

Arleská fotografická setkání pod vedením Christopha Wiesnera nabízí letos celkem 41 expozic až do 29. září (rezonují zde i témata migrace, také fotografujících žen), souběžný OFF festival dalších 96 větších i menších výstav s různými daty konání.

Václav Podestát

0