Výstava Vladimíra Birguse Tiché příběhy na Měsíci fotografie v Bratislavě

Vladimír Birgus byl už na začátku 80. let jedním z prvních českých fotografů, kteří se snažili promyšleně využívat emotivních a psychologických účinků barev v subjektivně pojatých dokumentárních snímcích, jež vznikaly paralelně s jeho černobílou tvorbou. Zpočátku akcentoval silné kontrasty několika sytých barev. Jeho novější fotografie však mnohdy bývají téměř monochromatické a mnohdy v nich převládá jenom jedna dominantní barva, jak je tomu v bratislavské expozici s dominující červenou a modrou barvou. Velké plochy jedné barvy přispívají k tomu, že snímky získávají nereálné prvky, které připomínají spíše abstraktní malířství než nemanipulovaný obraz skutečnosti. Stále zřetelnější je postupný posun od sociálně orientovaných témat k výrazně subjektivnímu pojetí dokumentu. Rafinovanost zobrazení je výsledkem autorova osobitého pohledu na nemanipulovanou skutečnost. Vladimír Birgus nearanžuje a spoléhá na objevování přízračných okamžiků zdánlivě obyčejných scén, v nichž se spojuje reálno se surreálnem. V mnohých konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé koexistující příběhy autor cizeluje mikropříběhy lidského bytí. Sevřený děj se tím otevírá do významově širších obrazových plánů a světelná atmosféra umocňuje celkovou kompozici. Sledujeme-li subjektivní obrazy Vladimíra Birguse, čteme zároveň příběh o současné globalizované společnosti, o samotě uprostřed davů i o vlastních autorových pocitech. Rafinovanost zobrazovaných dějů je výsledkem pohledu na nemanipulovanou skutečnost.

Kurátor, výtvarný kritik a režisér Martin Dostál o Birgusových fotografiích napsal: „Birgusovy barevné konfigurace od počátku s barvou záměrně a takřka malířsky pracovaly. Jeho přitažlivé výjevy, které se blíží inscenované modulaci, i když jimi nejsou, byly koncipovány s ohledem na barvu a specifické světlo, které barvu a plastičnost zobrazení podporuje. Červená a modrá, takřka stendhalovská názvová parafráze, nás vtahuje do fotografického dění natolik, že se jeho divák stává dalším aktérem, když mu dění na fotografii není ani v nejmenším lhostejné. Barva, a u Birguse je to takřka exemplární příklad, rozšiřuje mentální pole snímku.

Čas se trochu roztáhne, barva nespěchá, do hry vstoupí komponenty, které černobílá narace málokdy obsáhne nebo by v jejím podání byly banální a nezajímavé. Fotogeničnost barevných výjevů v nás také vzbuzuje větší pocit inscenovanosti, neskutečnosti, což je zjevný paradox, neboť pravdivost barvy by měla být komplexnější. Myslím, že s tím vším Birgus pracuje, ví, jaké je působení barvy v emocionální i kompoziční rovině. Netlačí k pointě – tomu se ostatně bránil i u svých černobílých opusů. Umí snímek vyprazdňovat i zahušťovat, v obojím však zůstává vizuálně intenzivní a příběhově sdělný. Point tak může být mnoho, respektive jejich náznaků. Rád „komponuje“ v plánech, do hry vstupuje geometrie stínů, důležité jsou plochy. Plochy přirozeně dělí a vytvářejí prostor, někdy nás napadne, zda už nejde o abstrahující náznaky, o vyprázdnění, a autonomii barevné narace.“

I když vizuální vnímavost je bezprostřední, musíme se více snažit o myšlenkové dešifrování pozorovaného. Birgusovy fotografie provází jen stručná informace o roce a místu jejich vzniku, rozličné způsoby interpretace jsou plně na divákovi a jeho ochotě myšlenkově spolupracovat. S postupem let fotografie Vladimíra Birguse provází čím dál více motiv melancholie i princip kontrapunktu, snaha o nadreálnost působivých scenérií stejně jako uplatňování metafory a symboliky. V mnohých konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé koexistující příběhy, exponované ve zlomku vteřiny v kulisách žité současnosti, cizeluje mikropříběhy lidského bytí. Sevřený děj se tím otevírá do významově širších obrazových plánů a světelná atmosféra umocňuje celkovou kompozici. Sledujeme-li subjektivní obrazy Vladimíra Birguse, čteme zároveň příběh o současné globalizované společnosti, o neklidu života mezi skutečností a snem, ovšem současně s vírou autora, že svět je krásný.

Václav Podestát

0