Jan Langer

Tisková zpráva k fotografické výstavě Jan Langer: Století Češi

„Román“, který člověk prožil, je stále nesrovnatelně větším tvůrčím výkonem než takový, který někdo napsal. V tom ohledu nezanikne žádná velká myšlenka, i kdyby nikdy nevstoupila ve známost a kdyby si ji člověk vzal s sebou do hrobu.“ V.E.Frankl

V historii vizuálního zobrazování kaleidoskopu podob a projevů tohoto světa se nepříliš často objevují výtvarné koncepty, které v době svého vzniku působí, jako by směřovaly proti proudu času. Tyto projekty záměrně nekopírují aktuální módní vlny, nesnaží se být za každou cenu avantgardní, ani nemají potřebu šokovat, právě naopak, jejich význam spočívá v pomalém a hlubokém zrání. K převažujícím námětům uvedených obrazových cyklů patří člověk, jeho sociální a fyzické prostředí. K tomuto významnému proudu reflexe lidského světa můžeme dnes již s jistotou přiřadit stále otevřený fotografický soubor studenta doktorského programu na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Jana Langera. Jedná se o diptychy portrétů starých lidí s názvem „Století“, které s odstupem let konfrontují fyzické i psychické proměny osobnosti člověka. Nejde však jen o atraktivní zachycení proměny rysů tváře člověka, které proces stárnutí přináší. Lidský obličej tvoří podklad pro zaznamenávání kroniky životních příběhů. Soubor „Století“, který je založen na dvojicích komparativních fotografií archivních portrétů z rodinného alba a současných portrétů v aktuálním čase zkoumá podobu i rozdíly nejen ve vnějším vzhledu, ale spíše ve fyziognomii a vnitřním světě fotografovaných. Autora zajímalo, co se ve stoleté tváři a duši za tak dlouhou dobu, a přesto v tak krátkém zlomku času, změní a co v ní zůstane.

Tváře mají schopnost uchovávat paměť a zároveň citlivě modelují vráskami laskavé i tragické prožitky každého jedince. Když si představíme, kolik sociálních, ekonomických, politických převratů a změn museli tito senioři prožít a zároveň se s nimi nějak smysluplně vyrovnat, tak si uvědomíme, že jejich život se stal skutečným nositelem autentické, denně prožívané historie. Každý jedinec svým životem píše příběh, který je jedinečný, neopakovatelný a zároveň nesdělitelný. Proto tak magicky a přitažlivě působí Langerovy portréty neznámých lidí. Při prohlížení se do nich pokoušíme promítnout naši představu jejich prožitého života, a tak dochází k tichému, bytostnému dialogu mezi zobrazovaným a divákem. V roce 2012 žilo v české republice 1200 stoletých lidí, z toho 960 žen. Za padesát let počet stoletých v Česku přesáhne 14 tisíc. Je to evropský sociální trend, který přináší řadu výzev nejen pro populaci seniorů, ale také mladé generaci, která si většinou odmítá připustit, že jednou budou řešit stejné existenční a existenciální problémy, jako jejich generační předchůdci. Stáří je stále fenomén, který společnost nepřestává odsouvat na okraj zájmu. Nejedná se pouze o problém ekonomického zajištění, ale především o kvalitu a smysl života ve stáří a je zřejmé, že k tomu doposud neexistuje žádný univerzální manuál k použití. V úmorném hledání smyslu bytí na tomto světě býváme osamoceni a ve skryté podstatě se celý život připravujeme na stáří. Naše cesta působí jako nekonečné bloudění bazarem duchovních a materiálních hodnot bez záruky správného výběru. Přitom se bytostně podílíme na skrytém a odpovědném procesu při utváření významu vlastního života. Cyklus „Století“ má symbolický a univerzální rozměr. Vybízí každého citlivého diváka k meditativní reflexi o znepokojivých otázkách, kterým se během života tak rádi vyhýbáme. Při pozorném naslouchání fotografiím a pročítání doprovodných textů portrétovaných, se vnucují otázky smyslu našeho života, jeho rychlosti, směřování a jeho naplnění. A na závěr ještě malá reflexe. V mladém i středním věku se domníváme, že v seznamu největších hodnot a prožitků na sklonku života budou například: …láska, manželství, děti, dům, kariéra, cizokrajné výlety…atd. Když si pozorně pročítáme odpovědi „stoletých“ na anketní otázky, tak dostaneme spektrum překvapivých odpovědí, co všechno vlastně může být v životě nejdůležitější. Například k nezapomenutelným vzpomínkám patří např.: „…zpívání ruských lidových písní s dětským sborem, dobrý pracovní kolektiv, teplé čerstvé kozí mléko!!!, znárodnění vlastního podniku, rané dětství na cestách, hraní s kapelou a dvě šťastná manželství, nevzpomíná, na to je ještě čas, …“ atd. A tak si po zhlédnutí výstavy můžeme položit znepokojivou otázku, zda právě teď neprožíváme zásadní, hluboké a silné okamžiky důležité pro celý život…pouze o tom nevíme???

Za použití textu sociologa Jiřího Siostrzonka z katalogu k výstavě Století Češi.

Výstava v Galerii Opera v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě potrvá od 23.května do 26.června 2013. Vernisáž se koná ve čtvrtek 23.5. v 17hod.

0