Julie Štybnarová - Portréty

Experiment s časem, prostorem a samotou

Vítám vás na výstavě Julie Štybnarové Řeknete si, koho se ten zdánlivě soukromý příběh samoty, času a prostoru týká. Kdo stojí o krajinu duše v rušném globalizovaném světě, kde mnozí upřednostňují gesta falešného siláka producírujícího se každodenně v celoplošné televizi? Na dveře talentu můžete zaťukat, můžete bušit kladivem, nedobušíte se. Nanejvýš se někomu podaří dobušit se na pochybná vrata slávy.

Fotografie je v dějinách umění jedním z nejmladších výrazových prostředků, podobně jako film. Ale přesto se může, tak jako ostatní umělecké druhy – malířství, sochařství, architektura – pokoušet plnit základní úlohu, kterou umění má. Skrze věci, které dostávají v uměleckém díle svou jedinečnost, naléhavost, blízkost, se nám otevírá svět. Ze zemitého úkrytu digitálních barev k nám vytryskne pravda. Pravda, která vyvolává porozumění našemu současnému světu a otevírá novým způsobem svět, ve kterém chceme žít. Opravdové umění otevírá svět vždy pro dobu, ve které je tvořeno. Jiný byl svět antiky, renesance, svět Manetův, Kupkův, Pollockův, a jiný je svět náš. V galeriích se díváme na umělecká díla, která přinášela pravdu pro svět, ve kterém vznikala. Dnes je potřeba otevírat budoucí svět jinak. Prostřednictvím fotografií hledá Julie neokoralá místa naší citlivosti. Ale víme, že aby umění bylo uměním a dokázalo svou sílu, pouhé emoce nestačí, tak jako nestačí dokonale zvládnuté řemeslo. V blízkosti uměleckého díla se ocitáme jinde, než obvykle pobýváme. Vystupujeme ze své všednosti. Časosběrný dokument není žádná novinka. Ale tradiční formu lze s talentem, nenápadným pomocníkem, uchopit znovu, vyslovit se po svém. Julie hledá vlastní tvář složenou z variací tváří jiných. Není snadné chápat sám sebe a rozvrhovat svůj osud. Vysněné převládá nad skutečným, ale člověk se cítí bezpečněji, když sděluje věci, které dobře zná. Julie experimentuje se samotou. Samota je podstatou jakéhokoliv vztahu s druhými. Aby člověk mohl být sám sebou, musí se účastnit na životě jiných. Jedině tak může růst. Julie experimentuje s časem. Čas je téma zneklidňující. V paměti máme různé druhy minulosti, fakta i představy mají stejnou hodnotu. Fotografie, na které se díváme, vypovídají o reálném i vnitřním světě, jen na okamžik zastaveném v čase. Čas je zde vztažen ke vzpomínkám, k tomu jedinému, co nám z něho zbývá. Minulost reálná a prožívaná v podvědomí neustále pulsuje v přítomnosti, připomíná velký kruh. Ale ten je zároveň roztínám tím, co přichází, tím, co jsme si svou minulostí připravili a do čeho se vkládá okolní svět. Julie experimentuje s prostorem. Jako by se v jeho neměnnosti dal čas zastavit. Ale to se nikdy nemůže podařit. Nikdy nemůžeme vstoupit do téže řeky, jak se tradičně opakuje po starém řeckém filosofovi Hérakleitovi. Voda je v ní stále jiná, stejně tak jako Juliini blízcí, kteří vstupují do jejích prostorů. Nepřestat milovat tento svět, to je jediná možnost, jak s ním svou při neprohrát. Přejme Julii, aby z její tvorby zazníval hlas umělce a nikoli komáří pištění.

Jana Máchalová, červen 2015

0