V ostravské galerii Opera vrcholí výstava inscenované fotografie studentů ITF s názvem Bez kulis

Inscenovaná fotografie provází médium od počátků a je protiváhou fotografie nemanipulované, tvořené volbou bezprostředního záběru skutečnosti před kamerou. Samozřejmě, že hranice obou krajních poloh byla vždy předmětem diskusí a žádnou pevnou dělící čáru nenalezneme. I v tom zdánlivě nejautentičtějším snímku mohla být časem podrobnou analýzou objevena situace prokazatelně nahraná a tedy i pečlivě zrežírovaná. Na druhou stranu průkopník viktoriánského piktorialismu Henry Peach Robinson, jehož dílo dnes řadíme k základním pramenům inscenované tvorby, vyvolal obrazem s technicky složitou montáží inscenované rodiny u umírající dívky skandál, protože velká část diváků vnímala fotografický obraz nikoliv jako fikci, ale jako cynicky snímanou realitu.

Na přelomu 80. a 90. let minulého století prolétlo Evropou hned několik festivalů zaměřených výhradně k inscenované fotografii, ale po velkém „digitálním třesku“ jakoby zmizela tato oblast ze scény. Je to dáno především tím, že dnes není žádný rozumný důvod inscenovanou fotografii zvlášť vymezovat, když volně prostupuje celým médiem. Ve vyhraněných dílech, kde je manipulace součástí poetiky to je pro dnešního diváka zřetelné. Na jedné straně spíše historické reminiscence Joela-Petera Witkina, jehož inspirace začínají s Kunstkomorou rudolfínských sbírek se směsí hnusu, manýristické krásy, kuriozit a dekadentní ošklivosti (jak mají po několika letech diváci u nás příležitost nyní vidět v Domě umění města Brna). Na straně druhé pak monumentální „ateliérová“ manipulace celé skutečnosti ve stylu Hollywoodu Gregoryho Crewdsona. A do třetice intelektuálně postavené dílo umělkyně Sam Taylor-Wood, kde plošné fotografie skutečně přerůstají do divadelní inscenace, dostávají se do prostoru i času a mezi herci je veden přesně vyvážený dialog.

Do fotografie, kde nově téměř mizí požadavky autorské zvětšeniny (rozhodující ještě u Witkina) s velkou razancí vstupuje postprodukce, jež dříve charakterizovala spíše práci filmařů. Mladý český nebo polský tvůrce by samozřejmě dost obtížně realizoval mimořádně nákladné projekty s mnohačetným štábem, zázemím profesionálních ateliérů a postprodukčních studií. To však neznamená, že se nemůže věnovat inscenované fotografii, protože i v divadelním provozu mimo velké scény existují i malá experimentální studia se skromnými náklady.

Pro nás byla volba vybrat z mnohých prací právě tyto dána tím, že (třeba jen latentně) inscenují skutečnost a tím bezprostředně souvisejí s divadlem, kde jsou nyní ve foyer vystaveny. Fotografické „divadlo“ většinou kulisy nepotřebuje, protože inscenace vzniká v reálné skutečnosti. V současné době probíhá rozsáhlá výstava ITF v Open Gallery na Mezinárodním festivalu Mesiac fotografie v Bratislavě, kde se v letošním roce osobně pohybují hvězdy formátu britského fotografa Martina Paara. V rámci Of festivalu se desítky našich studentů zapojili do otevřené progresivní scény. Přesto je pro nás vždy velmi důležitá, vítaná a povzbudivá možnost ukázat výsledky naší práce v regionu, kde působíme. Zatímco studentské klauzury Institutu tvůrčí fotografie v bakalářském studiu bývají velice živým proudem různých pokusů, tendencí, proudů i objevů  – a samozřejmě také omylů – kterými se posluchači postupně propracovávají k vlastní tvorbě, u diplomových prací očekáváme určitou stabilitu a vyhraněnost názoru. Již dříve jsme se rozhodli, že obě tyto části propojíme do společné výstavy a setkávají se tak vedle sebe první impulzy ze vstupních klauzur bakalářského ročníku s vyzrálou prací z magisterských diplomových prací.

Bezprostředně s divadelním prostředím souvisí inscenované fotografie Renáty Štěpařové, jíž tvorbu pravidelní návštěvníci Galerie Opera mohli vidět i na některých předchozích výstavách. Štěpařovou zajímá mimo jiné paměť kostýmů. Ať už to bylo v dřívějším souboru fetišistického uchovávání památky na svatební den, kde konfrontovala autentické záběry několika nevěst s jejich současným portrétem ve stejných šatech nebo nově rozpomínání na dětský karneval, kde se dospělí lidé snaží s trochou melancholie rekonstruovat své oblíbené dětské kostýmy. Naproti tomu Magda Veselá inscenuje své pozoruhodné portréty s divadelními herečkami do originálních kontextů. Polská fotografka Karolina Karwan pracuje s inscenováním svých přátel v přírodě i v civilizační krajině, kde se objevuje jednoduchý (ale pro člověka vymezeného gravitací dráždivý) nápad s levitující postavou. Kdo z nás někdy trochu nelétal? V pojetí Karwan se tyto civilní motivy výrazně odlišují od známé práce Terezy Vlčkové A Perfekt Day, Elise… s levitujícími Lolitkami. Zatímco Vlčková akcentuje banalitu módy a jde k inspiracím do bezčasí rozpustilých holčin českého válečného filmu, polská fotografka zde sleduje tu náhlou (a ve snech celkem obvyklou) možnost, jež jakoby vypadla z povídky Karla Čapka. Marek Pavala transformuje do své podoby (nebo podoby svých přátel) hrdiny filmového plátna. Matěj Švadlena konfrontuje reálný sportovní výkon okruhu svých známých s jejich civilní profesí. Také Martin Kašpar pracuje v okruhu svých přátel, kde staví vedle sebe jejich privátní prostor se stylizovaným portrétem. Inscenováním jednoduchých rodinných momentek Martina Hrubého do veřejného prostoru v podobě uměle vytvořených žánrových sochařských plastik se již dostáváme mimo divadelní inspirace. Americký historik Lewis Mumford zpochybňuje inscenování scény tvrzením: “Ať se fotograf sebevíc namáhá při svých přípravách, ať je vlastní expozice jakkoliv dlouhá, je každá fotografie v podstatě momentka.” Nevím, jestli to platí i dnes v době digitální fotografie, kdy je možné manipulovat v obrazu čímkoliv, ale jistotu cvaknutí mechanické spoušti (jež se objevuje jako zvukový efekt dokonce i u fotografujících mobilních telefonů) bych si sám pro sebe už ponechal.

Galerie Opera Divadlo Jiřího Myrona Československých legií 148/14
702 00 Ostrava

Zahájení výstavy ve čtvrtek 11. listopadu 2010 v 17 hodin. Expozice potrvá od 12. listopadu 2010 do 15. prosince 2010.

Aleš Kuneš

0