Dvacátý Měsíc fotografie v Bratislavě

Letošní jubilejní ročník probíhal v obzvlášť obtížné situaci, protože dlouholetý hlavní mecenáš, japonská firma Fujifilm, několik měsíců před jeho zahájením své sponzorství zrušila. Bratislavský festival tak měl k dispozici ještě menší zlomek rozpočtů svých daleko bohatších kolegů v Madridu, Arles nebo Moskvě než obvykle. Snížený rozpočet však naštěstí bylo vidět spíše na minimální propagaci v samotné slovenské metropoli než na samotné kvalitě expozic a doprovodných akcí. Měsíc fotografie byl tentokrát obzvlášť bohatý na historické výstavy. Největší výstava Fotografická historie 1840 – 1950 představila ve výběru Jevgenije Berezněra, Iriny Čmyrevové a Natálie Tarasovové ohromné množství vzácných originálů od Maxima Dmitrijeva, Alexandra Grinberga, Abrama Šterenberga, Alexandra Rodčenka, El Lisického, Elezara Langmana, Maxe Pensona, Arkadije Šajcheta, Maxe Alperta a dalších představitelů ruského piktorialismu, konstruktivismu i socialistického realismu a také několik zahraničních fotografií ze sbírek Ruského státního archivu literatury a umění v Moskvě. Slovenská národní galerie uvedla invenčně instalovanou expozici děl Františka Drtikola z období 1930–1935, které ze sbírky Uměleckoprůmyslového muzea vybral Jan Mlčoch. Většinou šlo o málo známé, někdy dosud nepublikované fotografie, jež stojí ve stínu Drtikolových secesních portrétů, symbolických scén ve stylu secesního piktorialismu i vrcholných aktů z let 1923–1929. Dominantní místo měly výjevy s vyřezávanými figurkami éterických tvarů, které odrážely autorův zájem o buddhismus dalších východní náboženské a filozofické systémy, výstava však objevně zahrnovala i Drtikolovy málo publikované pozdní akty. Pro řadu návštěvníků byla překvapením expozice expresivních autoportrétů a portrétů, které od druhé do čtvrté dekády minulého století vytvářel polský malíř, dramatik a spisovatel Stanislaw Ignacy Witkiewicz. Sám sebe i své přátele stylizoval do různých rolí a psychických stavů a dávno před Cindy Shermanovou ukazoval proměny vlastní identity. Škoda jen, že nové velké zvětšeniny, vystavené v Bratislavě, měly pramálo společného s dobovými originály. K největším objevům nepochybně patřila výstava Ve stínu Třetí říše – oficiální fotografie Slovenského státu (1939–1945). Snímky malých dětí z Hlinkovy mládeže, cvičících s maketami pušek, hajlujících sedláků v krojích, či slovenských vojáků, objímajících se na východní frontě s kolegy z Wehrmachtu, nepatří k těm, které jsme mohli vídat v učebnicích dějepisu. O to více je třeba ocenit badatelské úsilí a odvahu kurátorky výstavy a autorky stejnojmenné publikace Bohunky Koklesové. Překvapením však byla také výstava poetických záběrů ze všedního života v Bratislavě v druhé polovině padesátých let, kterou z pozůstalosti Jána Cifry vybral Aurel Hrabušický. Slovenské publikum mohlo poprvé vidět i Lukasovy záběry z Itálie z let 1965–1966, pořízené záhy po jeho emigraci z Československa, stejně jako mimořádně autentické Mouchovy snímky z absurdit vojenského drilu za Husáka.

Mezi více než třemi desítkami oficiálních výstav bylo hned několik expozic světově slavných autorů. Největší zájem budila výstava Luxus britského dokumentaristy Martina Parra, který byl v Bratislavě osobně přítomný. Se svým typickým suchým humorem a jemným sarkasmem zobrazil scény z koňských dostihů, z moskevského veletrhu pro milionáře, z autosalonu v Pekingu nebo z honosných večírků lidi, kteří se okázale chlubí svým bohatstvím. Současné ekonomická krize, která ještě více polarizovala život společenských vrstev, jenom zvyšuje aktuálnost těchto fotografií, byť mnohé z nich nedosahují kvalit Parrových snímků z 80. a 90. let. Osobitá instalace, kdy fotografie byly bez rámů a skel připíchnuty přímo na panely, připomínala výstavy Wolfganga Tillmanse nebo Jürgena Tellera, ovšem Martin Parr už takovýto levný způsob instalování použil na všech výstavách nedávného festivalu nové dokumentární fotografie v Brightonu, kde působil jako hlavní kurátor. Velkou pozornost budily i nesmírně sugestivní dvojportréty pacientů psychiatrické léčebny na Tchajvanu od Chien.Chi-Changa. Proslulý argentinský fotograf Marcos López vystavoval v Bratislavě už podruhé. V jeho ostře barevných digitálně manipulovaných fotografiích, nichž se jako v obrovském tavícím kotli mísí baroko, surrealismus, katolicismus, halucinogenní vize, koloniální malba, jihoamerický folklór a literatura, bohužel stále více přibývá povrchních efektů s litry krve, které už nejsou na hranici kýče, ale stále častěji ji překračují. Naprostý protiklad k těmto křečovitým fotografiím tvořily prosté černobílé portréty a dokumentární snímky z života v Mali od Malicka Sidibého, prvního fotografa, který získal Zlatého lva za celoživotní dílo na Benátském bienále.

Vedle zářících hvězd světové fotografie a vedle vítězů světové soutěže novinářské fotografie World Press Phota, která letos nezažila zrovna silný ročník, v Bratislavě samozřejmě vystavovali také autoři, kteří dosud tak proslulí nejsou. Výborné byly moderní subjektivní dokumenty ze současné Ukrajiny od členů skupiny Sputnik, vtipné portréty Maďarů, kteří dosud nebyli v Budapešti, od Pétera Szabó Petendiho, přízračné statické detaily z gay klubů od Poláka Konradsa Pustoly, nebo klaustrofobní záběry ze studentských kolejí v Soulu od loňské vítězky soutěže portfolií Ji hyun Kwon. Mnoho invenčních fotografií také bylo k vidění na přehlídce slovenské fotografie z let 1990–2010 Nepokojné médium, mezi vítěznými snímky ze soutěže Frame009 a na výstavách studentských prací z Univerzity umění v Poznani a Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. A také na Off Photo Festivalu, který letos poprvé po vzoru podobných satelitů v Paříži, Arles nebo Houstonu poskytl prostor zejména mladým autorům, pro něž se na „velkém“ festivalu nenašlo místo. Mnohé. nefomální vernisáže jejich výstav patřily spolu s téměř letním počasím k největším kladům zahajovacích dnů letošního Měsíce fotografie v Bratislavě..