Jindřich Štreit

Kde domov můj? Člověk a fotograf Jindřich Štreit vstoupil v posledním, zatím stále probíhajícím fotografickém projektu, do složitého, mnohdy kontroverzního světa lidí bez domova. O našich spoluobčanech žijících na okraji a často za okrajem společnosti už existuje řada výzkumů, projektů, odborných knih, nespočet kolektivně sdílených mýtů, ale hluboká vizuální esej zasvěceného člověka, který by intenzivně a systematicky mapoval bezdomovectví v České republice, je stále vzácností. Z pohledu fotografa patří sociální prostředí lidí bez domova mezi „přitažlivá témata“, která však v procesu dokumentace přinášejí pro tvůrce řadu úskalí. Fotograf se často nevědomě ocitá ve stejné situaci jako cizinec, turista, který navštíví kulturně odlišné prostředí, během několika hodin si utvoří názor, který pak prezentuje jako vhled do daného problému. A právě dlouhodobý projekt Jindřicha Štreita může tuto situaci zásadně změnit. Autor se ponořil do bezbřehého světa bezdomovců bez předsudků a s pokorou, kterou si vybudoval v předchozích fotograficko-sociálních projektech. Jindřich Štreit se v novém cyklu nesnaží analyzovat příčiny bezdomovectví, „pouze“ přináší zasvěcenou obrazově silnou zprávu ze světa, do kterého se neodvažujeme ani v myšlenkách dobrovolně vstoupit.

Dnes, více než kdy jindy, v rozkolísaném a nespojitém světě se pojem domova opět stává tématem dne a získává na hodnotě. Domov jako azyl pro tělo i duši, detail stěny bytu jako místo k zavěšení obrázku na zeď, stůl pro položení sklenice nebo knihy, důvěrná postel atd. jsou střípky zdánlivě samozřejmých věcí, které ale vytvářejí potřebný prostor k usebrání. Většina lidí z našeho kulturního okruhu žije s vědomím jistoty, že zítra nebudou nuceni opustit místo a opět kočovat dále. U Štreitových fotografií se vynořují nesamozřejmé otázky, například kde se u bezdomovců nachází šest základních stěn pro tolik potřebné intimní prožívání každého člověka? Štreitovy nestylizované portréty bezdomovců v jejich přirozeném prostředí sálají vzájemnou důvěrou a empatií. Nikdo, kdo nedisponuje vlastní zkušeností, si neumí představit, jak se pro člověka bez domova vlečou minuty od půlnoci do rána, ty trýznivé hodiny mezi psem a vlkem, vteřiny těžké k neunesení, čas, kdy jste pohozeni sami sobě napospas. A neexistuje žádná berlička v podobě zapnuté televize, rozsvícené ledničky, která vás přenese do nového rána. Tento velký a bolestivý sociální fenomén současné společnosti nese zároveň tragický individuálně lidský rozměr. Existují však lidé, kteří si zvolili bezdomovectví dobrovolně jako způsob života. Této podobě bezdomovectví, které není motivováno nepříznivou ekonomickou situací, věkem ani vzděláním, můžeme rozumět jako touze po absolutní svobodě, což ale vyžaduje celistvost člověka, který alternativní životní styl unese. Z většiny Štreitových fotografií vyzařuje individualita a sebevědomí bezdomovců. Autor vytváří jednotlivé portréty s velkou úctou, s vůlí žít důstojně v rámci daných možností. Jejich snaha, nerezignovat na obyčejné lidství, vyžaduje nepředstavitelnou energii a odvahu. Bezdomovci jsou však pravděpodobně jediní lidé, kteří mají šanci přežít kolaps této civilizace. Z fotografií Jindřicha Štreita cítíme, že bezdomovectví je reálný fakt, ale zároveň stav duše. Zobrazuje situaci lidí vykostěnou na dřeň jejich existence. Důvody bezdomovectví jsou individuální a pro většinovou společnost často nepochopitelné. Nepříjemného pocitu, že i my se nějak podílíme na nespravedlnosti tohoto světa, se snažíme zbavit věčnou mantrou, která nás utvrzuje, že si bezdomovci mohou za tento stav sami. Osudy lidí se z fotografií nedozvíme, a tak ani nemáme právo hodnotit jejich situaci. Stále rostoucí komunita bezdomovců není stejnorodá. Všichni členové tohoto společenství jsou na Štreitových fotografiích představeni jako neopakovatelné individuality, které si nesou jako šnek ulitu příběh vlastní minulosti i současnou situaci. Hluboce humanistické a pravdivé poselství z autentického života bezdomovců fotografa Jindřicha Štreita disponuje silou vyvolat v nás empatii k lidem na okraji a zároveň přivést nás k zamyšlení o vratkosti a nevyzpytatelnosti vlastního života. Jiří Siostrzonek

0