Lukáš Horký: Made in F-M

Továrna jako obraz života

Všichni se rodíme do předem připraveného fyzického, sociálního i kulturního světa. Celý život se učíme v něm orientovat, hledat záchytné jistoty domova a mentálně se propojit s vnějším prostředím. Postupně si budujeme emocionální azyl v rodině, v aktivitách volného času, ale také v práci. Některým lidem se to může jevit jako absurdní tvrzení, protože čas investovaný do pracovních povinností často, zvláště v mladém věku, považujeme za ztracený. Teprve po letech, když se loučíme s pracovištěm a kolegy, zjišťujeme, jak hluboké vazby zde vznikly. Vzpomínám si, že téměř ve všech továrnách byly kdysi takzvané dny otevřených dveří, aby jednou v roce rodinní příslušníci viděli, kde a jak pracují jejich blízcí. Bylo dojemné naslouchat nostalgickým slovům a vidět lesk v očích lidí, kteří věnovali své profesi někdy i čtyřicet let každodenního pracovního života. Z dnešního pohledu mohou znít tato slova jako vymyšlený příběh, protože v současném ekonomickém provozu je vyžadována od zaměstnanců pracovní promiskuita, i když se tomu vznešeně říká mobilita. Věrnost profesi, značce je dnes výrazem slabosti. A tak si během života nestihneme k ničemu a často ani k nikomu vytvořit hluboký vztah. Jsou preferovány vztahy na jedno použití, které jsou sice emocionálně snazší, ale zato prázdnější.

Fotograf Lukáš Horký ve svém několikaletém projektu systematicky zachycuje poslední předsmrtné fáze kdysi významných textilních továren v „jeho“ městě Frýdku-Místku. Autor důvěrně zná nejen prostory budov, hal, kanceláří, chodeb, ale zároveň má dobrý vhled do historie továren a jejich sociálních kontextů. Továrna vždy byla, zvláště na malých městech, symbolem stálosti, kontinuity generací, identifikace a pro obyvatele města zárukou výdělku i dějištěm lidských vazeb. Lukáš Horký během realizace projektu prochází s fotoaparátem místnostmi objektu bývalé přádelny Adolfa Landsbergera předurčeného k demolici, a tím k vymazání z paměti města i lidí. Snímky, které představuje divákovi, vyvolávají nutkavý pocit, že autor zachytil stav továrny po nějakém náhlém exodu. Kovové skříňky v němém výkřiku, otevřené dveře, stav po katastrofě a rabování. Lidé ve spěchu opustili svá pracoviště, nestihli uklidit, nezamkli stoly a dokonce na místě zanechali poselství autentické výzdoby, plakátů, váziček, drobností, které kdysi utvářely intimitu místa a polidšťovaly chladný prostor. Na fotografiích Lukáše Horkého je zjevné, že duše člověka má schopnost vsakovat se do předmětů i oprýskaných zdí. Práce vždy dotvářela mozaiku lidského života, dávala mu řád, kultivovala společenství a byla součástí plnohodnotného života. Pro řadu lidí současného proměnlivého a nestálého světa znamená slovo domov, úcta k práci zatěžující resentiment, nostalgii, která patří do výbavy minulých staletí. Dnes navíc mizí tradiční manuální práce, při které člověk něco rukama vytváří a vidí výsledek svého snažení. Dominuje virtuální práce.

Fotografie projektu Lukáše Horkého nevytvářejí „jen“ dokumentaci industriální architektury, tajných míst, zátiší, předmětů, ale zachycují atmosféru specifického života továrny a jejího lidského společenství. Ze souboru vyzařuje empatie i vhled autora do problematiky. Lukáš Horký souběžně dokumentuje také životní styl konkrétní zanikající epochy lidí, vlastně celého společenství a kultury úzce spojené s továrnou. I když se na obrazech postavy a tváře neobjevují, prožíváme je na každém snímku. Vybavují se nám drobné příběhy, vztahy a události bývalých zaměstnanců.

Při prohlížení souboru si zřetelně uvědomujeme, že zbývá jen krátký čas odpočítávaný developery kdy zmizí nejen tovární komplex, ale vznikne černá díra v paměti společnosti. A k tomu také ve skutečnosti došlo. Demolicí bývalé Landsbergerovy přádelny se symbolicky uzavřela téměř stopadesátiletá tradice textilního průmyslu ve Frýdku-Místku. Je to stejně tristní pocit jako když na hřbitově někdo odstraní náhrobky našich předků. Tuto situaci dokonale symbolizuje Horkého fotografie zachycující pravnučku zakladatele továrny. Nejde jen o likvidaci nějaké stavby, ale místa nasyceného příběhy několika generací. Fotografický projekt Lukáš Horkého v sobě skrývá současné nepříliš radostné poselství doby, která často bez milosti likviduje industriální dědictví, vytrhává lokální společnost z kořenů a místo toho nabízí lidem třpytivé korálky konzumu a zábavy jako kdysi kolonizátoři afrických domorodých kmenů.

Horkého fotografie zaznamenávají jednu z posledních stop kulturního fenoménu tradičních továren. Díky jeho fotografiím se můžeme vžít do pocitů lidí, kteří zde celý život pracovali a nyní jsou svědky zániku významné součásti svého života. Projekt Lukáše Horkého představuje kultivovanou obrazovou esej o lidech, pro něž měla práce ještě významnou hodnotu. Je to příběh utkaný v Landsbergerově přádelně nejen z cihel továrny, ale také z paměti a vztahů doposud žijících pamětníků.

Jiří Siostrzonek

0