Václav Podestát: Nedokončené fotografické příběhy Ivana Rupeše

Respirační nákaza novým koronavirem pootočila pomyslným kormidlem v toku původních plánů a předsevzetí. I v oblasti kultury, logicky i výstavních aktivit.Na plakátech, webech galerií, na vstupních branách historických objektů registrujeme doplňková oznámení: „Akce se do odvolání nekonají“.Letos avizovanou výstavu fotografií „Nedokončené příběhy“ Ivana Rupeše (1963), první ucelená prezentace autora, kterou pro Galerii Klatovy-Klenová kurátorsky připravila Jolana Havelková, se také dočkala posunu v termínu konání.Je nyní otevřená do 12. července (s dernisáží připravenou na 11. července).

V GKK, nepřehlédnutelné výstavní instituci Plzeňského kraje, má fotografie už řadu let své pevné místo. Velkými projekty, reflektujícími v různících se výběrech vývoj domácí fotografické tvorby, takév autorských profilech, téměř encyklopedicky plynoucí pestrost autorských reflexí. Původně vystudovaný vědec na Univerzitě Karlově v Praze (obor molekulární biologie a genetiky) a dnes odborník na pokročilou mikroskopii, kterého vědecký výzkum přivedl nejprve do Spojených států, později do Kanady,kolekcí černobílých fotografií zprostředkovává pozorovatelům osobitý fotografický deník. Poučený autor už ví, že cílenou práci nad zvoleným projektem provází pracovní nasazení. Také vzlety i pády. Ivan Rupešse černobílým cyklem o lidech, většinou potkávaných v urbánním prostředí,pohybuje s jistotou. V labyrintu každodennosti umí být vytrvalým hledačem drobných mikropříběhů.Následně velkou selekcí cizeluje řetězec osobního vyprávění. Například o tom, že někdy člověka provází prázdnota smutku, jindy radost z bezprostřední chvíle. Vášeň pro cyklistiku a sportovní fotografii, viditelná z Rupešovaprofesního autorského portfolia na webu(podstatnou součást jeho profesní činnosti v současnosti naplňuje fotografování sportu), jej naučila být trpělivým pozorovatelem. Zdánlivě jednoduché a „bezčasé“ černobílé fotografie, které jsou pro výstavu v GKK připraveny, vybízejí k zamyšlení. Nepostrádají univerzální sdělnost naznačených situací. Snímaných většinou v prostředí metropole Toronta (kde autor od roku 1995 žije) a ohraničené datací 2012–2019. Údaje o místě pořízení vnímejme jako doplňkový, zpřesňující údaj.Obsah totiž překrývá jemné odlišnosti navštívených míst. Autor při práci uplatňuje metodu kompozice i dekompozice, principkomparace protikladu dějů, fotografuje zdánlivě vyprázdněné krajiny, nesoucí stopu lidské činnosti, také ostré kontrasty černých a bílých ploch. Pohledy na člověka sice nestrádajícího, přesto nejednou ztraceného v narýsovaném labyrintu prostředí evropsko-americké kultury. V ojedinělých případech můžeme ve snímcích dešifrovat dění okolo již zmíněnécyklistiky, občas námfotograf podsouvá humorně glosované momentky.

V kulisách krajinných výseků, v podhledech i v nadhledech fotografovaných dějů sledujeme člověka spěchajícího, opuštěného, bohatého, chudého, v sousedství psů, reklamních ploch, zábran městského mobiliáře. Polocelkek muže v obleku s nedokouřeným doutníkem v ruce, pes schovaný za obří bílou zdí obchodního skladu, spěchající dívka, používající místo stínítka mobilní telefon, logo kavárny Starbucks „nalepené“ na dynamicky ubíhající zeď, dětská figura bez obličeje s vlajícím balonkem … a další jiné fotogtrafie mají jistě možný původ v překvapivé zkratce ne nepodobné filmovým sekvencím (Jolana Havelková: „autor sám je umanutým divákem, či dokonce studentem nejrůznějších filmových žánrů, a proto tento aspekt v jeho práci nepřekvapí“). Fungují zároveňjako možný podtitul výstavy: „. Co nás čeká ve dnech příštích, budeme se mít stále dobře jako nyní nebo je čas přemýšlet o jiné budoucnosti?“.

Václav Podestát

________

Ivan Rupeš se narodil v Kolíně v roce 1963. Vystudoval obor molekulární biologie a genetiky na Karlově univerzitě v Praze. Vědecký výzkum jej přivedl nejdříve do Spojených států (New Yorku), pak do Kanady, nejdříve do Kingstonu v Ontariu a později do Toronta, kde žije od roku 1995. V letech 2010–2012 se podílel na vývoji softwaru – kvantitativní mikroskopie. Fotografuje sport, v posledních letech se zaměřuje na dokumentární tvorbu. Jeho fotografie jsou publikovány v nejrůznějších kanadských novinách a časopisech (například La Presse, Ottawa Citizen, HamiltonSpectator).

I když se Ivan Rupeš se svým dědečkem, českým avantgardním fotografem, Jaromírem Funkem, nikdy nepoznal, vyrůstal v blízkosti jeho fotografií a veškerého dění, souvisejícího s jeho výstavami. Existence slavného příbuzného ale autora zpočátku od fotografování spíše odrazovalo, především kvůli pocitu nepřekonatelnosti Funkeho práce.

Purkrabství hradu Klenová: Ivan Rupeš / Nedokončené příběhy

16. 5. – 12. 7. 2020, kurátorka výstavy: Jolana Havelková

0