25 let ITF - článek Štěpánky Bieleszové z Ateliéru č. 12/2015

25 LET INSTITUTU TVŮRČÍ FOTOGRAFIE FPF SLEZSKÉ UNIVERZITY V OPAVĚ.

Opava, Dům umění, 14.5.-28. 6. 2015, Bratislava, Galéria Medium, listopad 2015. 

Institut tvůrčí fotografie, který od roku 1990 působí na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, je v České republice počtem pedagogů i českých a zahraničích studentů největším vysokoškolským pracovištěm specializovaným na výchovu fotografůV letošním roce si institut připomíná významné výročí své činnosti. Při této příležitosti byla uspořádána výstava a vydán katalog, poskytující přehled tvorby jednotlivých studentů a absolventů. Zmenšená verze výstavy pak bude v listopadu 2015 uvedena na festivalovém Měsíci fotografie v Bratislavě.

Existence a činnost institutu z hlediska historického prakticky i pomyslně navazuje z více než stoletou tradici výchovy a vzdělávání dospělých v oblasti fotografie v českých zemích. Její počátky sahají až k přelomu 19. a 20. století, kdy na našem území začaly vznikat první fotografické kluby, s propracovaným systémem vzdělávání fotografů. Rámec neformálního vzdělávání, kdy je kladen důraz na přístupnost a pestrost edukace, se v průběhu dvacátého století objevil i o několik let později, v souvislosti s činností tehdejšího Svazu českých fotografů. Když v roce 1970 zpracovali brněnští fotografové Antonín Hinšt a Karel Otto Hrubý koncepci edukace v oblasti fotografie pro dospělé, který ověřili v průběhu několika let v provozu tzv. Školy výtvarné fotografie Svazu českých fotografů, jistě netušili, že položili základy specifického edukační systému. Ten dal o dvacet let později, v 90. letech minulého století, základ distanční formě vysokoškolské výuky fotografie, který je v prostředí Institutu tvůrčí fotografie funkční až do současnosti.

Institut tvůrčí fotografie si tedy v letošním roce připomíná 25 let úspěšné činnosti. V jeho řadách se jak v roli pedagogů, tak i studentů vystřídala řada osobností. V pedagogickém sboru školy působí od samého počátku fotograf a historik fotografie Vladimír Birgus, dokumentarista Jindřich Štreit, dále pak Jiří Siostrzonek nebo Miroslav Myška, k nimž později přibyli Pavel Mára či Václav Podestát. Z mnoha studentů se postupně také stali pedagogové. Ať už je to Dita Pepe, Tomáš Pospěch, Karel Poneš, Marek Malůšek nebo Jan Mahr či polský fotograf Rafał Milach. V nedávné době ve škole začali učit Josef Moucha či Petr Vilgus. Současný sbor doplňují Otakar Karlas a Štěpánka Stein.

Řadu jmen známých fotografických osobností doplní v následující pasáži komentovaný výčet úspěšných studentů a absolventů, kteří se již uplatnili ve volné nebo profesionální zakázkové tvorbě. Mnoho z nich je dílčími fotografiemi nebo i menšími soubory připomenuto jak v rozsáhlém česko – anglickém katalogu, tak především na výstavě v opavském Domě umění, sestavené vedoucím ITF Vladimírem Birgusem ve spolupráci s několika dalšími pedagogy ITF. Ta reprezentuje dlouho zvažovaný výběr z prací, které na institutu vznikly v posledních pěti letech. Rozptyl témat i stylů je velmi široký, kromě samotných fotografií jsou zde i ukázky fotografických publikací a diplomových prací a čtyři ozvučené projekce. Výstava obsadila jak přízemí Domu umění, tak i dvě další patra.

Hned v přízemí najdete kompaktní soubor, který je sestaven z několika ukázek převážně portrétní tvorby studentů. V mezinárodní česko-slovensko -polské sestavě jistě zaujmou komparativní portréty Stoletých Čechů od Jana Langera, původně diplomová práce z roku 2012, oceněná například na Prague Photo Festivalu 2012. Portréty na špičkové technické úrovni, jakou vídáme v prostředí módní fotografie, přináší Szymon Szceszniak v cyklu Into the Wild. Opět Skvělá diplomová práce vzniklá v roce 2011 v exteriérech Kalifornie a sestavená z „vyprahlých“ portrétů anonymních poutníků a tuláků. Naopak v ateliérových podmínkách vznikaly vycizelované introspektivní portréty mladých mužů od Vladimíra Kivy Novotného. Do světa dívčího dospívání nás pozvala v souboru Julia wannabe Anna Grzelewska, která skrze fotoaparát sledovala vlastní adolescentní dceru. Podobně, na prostředí vlastní rodiny, se zaměřila i Michaela Spurná v ročníkové práci Summertime. Velmi intimní portrét milenců podala Maga Sokalska v souboru Viděla jsem nějaká znamení lásky z roku 2012. Mezi jmenovanými díly najdete i fotografie dnes už velmi respektovaných autorů, oceněných i v mezinárodním měřítku. Leitmotivem i diváckým „otvírákem“ vstupní přízemní části se stalo několik velmi nápaditých a technicky precizních fotografií Báry Prášilové, autorky, která se profesně prosadila v oblasti designu a módy. Je také mimo jiné držitelkou Hasselblad Master Award za rok 2014.

Další části výstavy v prvním a druhém patře Domu umění jsou věnovány nejrůznějším podobám a přístupům v oblasti fotografického média. Dominuje zde samozřejmě dokumentární fotografie, ať už subjektivně pojatá nebo společensko-kriticky angažovaná. A není se co divit. Na institutu má tento žánr kvalitní a dlouholeté zázemí. Ať už v osobě jejího vedoucího, Vladimíra Birguse, nebo i v případě dalších pedagogů jako je především charismatický Jindřich Štreit. Je obtížné zmínit jen některé z tolika vystavujících. Přesto však nelze v této souvislosti ve výstavním výběru opominout Romana Vondrouše, nositele první ceny World Press Photo za rok 2013 v kategorii Sport, a jeho soubor Fragmenty metropole, 2014, kde se mu podařilo zachytit změny atmosféry okrajových částí hlavního města. Dalším svébytným autorem je Jan Brykczyński, jehož cyklus o hledání archetypů a touze po idylickém venkovském životě jistě zaujme svou upřímností a anachronickým nádechem. Autor s tímto souborem velkormátových barevných fotografií vyhrál významnou londýnskou cenu Syngenta Photography Award. Polský doktorand a zároveň už i pedagog institutu Rafał Milach zobrazuje v souboru Black Sea of Concrete dekadentní tvář současné Ukrajiny, na níž je stále patrná sovětská minulost. Ostatně téma Ukrajiny a hlavně Ruska zpracovali i další autoři. Ať už to byl Jan Vermouzek a jeho skličující soubor postřehů každodenní reality Rusko z roku 2014 nebo Martin Wágner, který ve své diplomové práci Kde začíná Evropa dokumentoval oblast Ruska, nacházející se hranici mezi Asií a Evropou. Obecně uchopené téma hranice, ať už v geopolitickém nebo společenském smyslu, se stalo námětem i pro stejnojmennou diplomovou práci Jany Hunterové z roku 2014. V návaznosti na předchozí soubory z bývalého Sovětského svazu je také třeba zmínit i ročníkovou práci Filipa Jandourka Mnoho tváří ukrajinské revoluce z roku 2014, která vznikla na kyjevském náměstí Nezávislosti v lednu a únoru 2014 a byla oceněna v kategorii Portrét na Czech Press Photo 2014.

V oblasti společensky kritického dokumentu zaujalo nejen na výstavě, ale již v průběhu studia, i mnoho dalších autorů. Zájem o život lidí mimo hlavní centra ve své tvorbě reflektovali například Arek Gola, Oldřich Malachta, Martin Holík. Gola se zaměřil na neutěšenou podobu interiérů příbytků v dělnických čtvrtích Horního Slezska. Malachta dlouhodobě sledoval život na Jesenicku, v jednom z nejchudších regionů v Česku (Za hradbou hor, 2014). Holík dokumentoval každodenní fyzické ohrožení životů obyvatel na úpatí stále aktivního Volcánu de Pacaya v Guatemale. Silně emocionálně vysilující jsou pak záběry do zákulisí životů handicapovaných sportovců od Krzystofa Gołucha v sérii Rugby z roku 2013. Team buildingem, společenským fenoménem posledních let, který byl do místního prostředí implantován nadnárodními společnostmi, se zabýval Mariusz Forecki v diplomové práci Popkultura práce z roku 2012. Podobně mainstreamové téma, volbu královnu krásy, ovšem v prostředí rómské menšiny, zdokumentoval se vší pestrostí Petr Drábek. Jiným typem dokumentu, dlouhodobě koncentrovaným na proměny jednoho lidského osudu v delším časovém horizontu, jsou například práce Leny Jakubčákové (Baba z lesa, 2014). S časosběrným dokumentem pracoval i Petr Toman, prezentovaný dílem The Aftertaste o novodobém hrdinovi – veteránovi z války v Afghánistánu. Značnou část ve výstavní kolekci představují fotografické celky reflektující intimní zpovědi a osobní programy jednotlivých tvůrců. Sem spadají fotografické cykly Kamy Rokické (První osoba jednotného čísla, 2014), Michaely Holly (Nemluv o tom, 2014) nebo pocitově bezvýchodná Vnitřní krajina Tomasze Tyndyka z roku 2015. Syrovou chlapskou vizi svého nejbližšího okolí představil i jeden ze zakladatelů a organizátorů ceny FRAME, Ondřej Žižka v ročníkové práci Tu a tam z roku 2014. Naopak „žensky“ emocionálně nám svůj vnitřní svět odkryla už v přízemí expozice v sérii autoportrétů Lenka Bláhová (Uvnitř sebe potkávám sebe, 2011). Problematiku anorexie na pozadí judaistického náboženského výkladu o duši zpodobila v cyklu Ilui neshama (2014) Renata Mia Köhlerová. Marta Ciesłikowska v souboru This Tooth Won´t Grow Back z roku 2013 naznačuje, za pomocí fotografických prostředků užívaných v reklamním průmyslu, souvislosti mezi fyzickým stavem těla a jeho mentálním rozpoložením. Hned vedle je doplňují osobní deníkové záznamy, pořizované mobilním telefonem pro internetový blok, které zde zveřejnila Katarzyna Sagatowska v sérii Momentary Collection z roku 2014. Soukromá území, tedy místa prožitků v měnící se krajině, je zase název cyklu Kristýny Erbenové z roku 2013. Komparaci oblíbených lokalit, vzpomínkových záběrů, portrétů a autoportrétů předvedla Barbora Skopalíková (Bez názvu, 2014). Emotivní záznam z cest, sestřih z vlastní road movie, připravil Lukáš Horký (Roadside Traveller, 2013). Záblesky z úplně jiných filmů, které denně po celém světě pořizují webové kamery u osobních počítačů, tvoří základ projekčního cyklu WEBsadFACES z roku 2013 Daniela Poláčka.

Promyšlené a koncepčně dobře vystavěné celky najdeme i u jiných autorů. Abstraktní a na ztvárnění velmi náročné téma neviditelnosti zvolila Anna Orlowska (Neviditelnost, 2013). Podobně na vizuální uchopení komplikované téma kontrastu černé a bílé zvolil Jan Mahr v práci nazvané Z cyklu Černobílá fotografie (2015). Na dlouhodobou a citlivou práci s historickými tématy i snímky se zaměřili Svatopluk Klesnil v cyklu o osudech lidí a staveb v prostředí bývalých Sudet (Eichhorn – Veveří, 2015) anebo Rafał Siderski ve vzpomínkovém cyklu o nikdy nepoznaném otci Odejít – zůstat z roku 2014. Marek Malůšek se pokusil v rodinné historii jít ještě hlouběji do minulosti. V cyklu Pokojíčky (2012) se pokusil o revokaci dlouho zamlčovaném příběhu svého dědy, politického vězně z 50. let 20. století, vězněného v Uherském Hradišti. Vzpomínkám těch, co přežili vypálení Lidic a následné věznění se věnoval Robert Kiss v bakalářské práci Lidické ženy a děti z roku 2013. Část studentů se ve svých závěrečných a ročníkových pracech zaměřila i na fotografii s akčními momenty (Dušan Kochol, W Ego Journals, 2013) nebo využívající prvky land artu (Milan Krištůfek, Natura universum, 2014), či na krajinu digitálně zmanipulovanou (Tomáš Chadim, Znásilněná krajina, 2014). Naopak romantické dílo malíře Caspara Davida Friedricha se stalo iniciačním materiálem k ročníkové práci Dávida Koroncziho Úvahy o krajině …. z roku 2014. Přesto že se v textu podařilo zmínit tvorbu zhruba padesátky autorů, nejsou to zdaleka všichni. Ve výstavních celcích se objevují i další zajímavá jména. A jestli jsme hodně prostoru věnovali podobám dokumentu nebo programově koncipovaným cyklům, je třeba ještě v rychlosti zmínit i silnou portrétní linii, která se na institutu z velké části odvíjí od uměleckého působení Dity Pepe, další z řady absolventů, kteří zde zakotvili v pedagogické roli. Mezi autory, kteří na výstavě (již kromě v úvodu zmíněných) v tomto směru jistě zaujmou, patří Daniel Laurinc a jeho „reklamní“ dvojportréty venkovanů. Nebo jsou zde drsnější a introspektivnější pohledy do duše z rukou a aparátu Andrzeje Marczuka (Portréty nemocných schizofrenií, 2012) či Radovana Kodery (Do očí, 2012).

Výstava však nabízí i další vzhled do širokého spektra činnosti institutu. Ve vyděleném prostoru barokní oratoře, který do Domu umění zasahuje ze sousedícího objektu bývalého dominikánského kláštera, se našlo dost místa pro prezentaci obrazových publikací a fotografických autorských knih. Mnohé vznikly jako závěrečné práce předmětu „dokumentární publikace“ pod vedením Jindřicha Štreita. Další jsou prezentovány jako výsledky seminářů o autorských knihách, které ve škole vede Rafał Milach. Doplněny jsou ukázkami z teoretických závěrečných prací studentů a také knihami a výstavními katalogy pedagogů.

Výstavu doprovází 384 stránkový česko-anglický katalog, který výstavní výběr doplňuje o další autory a jejich práce, z nichž mnozí již byli v tomto textu zmíněni v poznámkách. V katalogu (ale i na výstavě na několika místech za pomocí projekcí) je kromě nich připomenuta i tvorba některých významných absolventů z předchozího období 1990–2009 (Evžen Sobek, Irena Armutidisova, Jolana Havelková, Dita Pepe, Barbora Kuklíková, Jaroslav Kocián, Tereza Vlčková, Barbora a Radim Žůrkovi, Lucia Nimcová, Andrej Balco, Kuba Dạbrowski, Jiří Křenek, Pavel Maria Smejkal ad.). Shrnuta je i výstavní a ediční činnost institutu. Obsáhlý je i soupis všech doposud vypracovaných teoretických bakalářských a magisterských prací, které v mnohém dosáhly vynikající teoretické úrovně a rozšířily povědomí o historii a teorii fotografie v mnoha směrech. Ať už se badatelsky objevné studie týkaly zapomínaných významných fotografů (Karel Kruis, Karel Chotek, Věra Gabrielová-Fragnerová, Anton Podstraský, Ivo Loos ad.), institucí (Leica Gallery Prague, Galerie Pod podloubím v Olomouci, Studio výtvarné fotografie Liberec ad.) či fenomémů (Nový polský dokument, Smrt ve fotografii, Rodina ve slovenské fotografii atp. – práce jsou zveřejňovány na webu www.itf.cz). Nechybí ani soupis pedagogů od počátku existence institutu, důsledný je i seznam oceněných studentů na domácích i mezinárodních přehlídkách a soutěžích.

Všechny shora naznačené postřehy naznačují, i přes různost svých východisek, že společným jmenovatelem vystavených prací jsou kreativita, imaginace, komunikativnost. O tom, že se mnohé z nich vymykají průměru, svědčí (jak již bylo řečeno) řada ocenění. Profesní úspěchy však nejsou všechno. Dle vedoucího institutu Vladimíra Birguse se na institutu podařilo vytvořit i něco navíc. „Vznikla tam unikátní přátelská atmosféra, v níž není prostor pro zbytečný odstup mezi pedagogy a studenty, ale za to mnoho místa pro přátelství, respekt, toleranci, vzájemnou pomoc a inspiraci.“ A to je pravděpodobně předpoklad pro vznik a kultivaci nových talentů a nadějí do budoucna pro českou, ale i slovenskou a polskou fotografii. Což ostatně na výstavě i v katalogu dokládá i řada nestylizovaných fotografií z nedávné historie institutu, instalovaná v přízemí Domu umění.

Štěpánka Bieleszová

Katalog 25 let Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě / 25 Years of the Insdtitute of Creative Photography, Silesian University in Opava. Výběr fotografií, text, redakce: Vladimír Birgus Spolupráce: Marek Malůšek, Josef Moucha, Václav Podestát Grafická úprava: Vladimír Vimr 384 stran, ISBN: 978–80–7437–165–3. Pro Slezskou univerzitu v Opavě vydal KANT (Karel Kerlický), Praha.

Zdroj: Ateliér č. 12/2015

0