Současná krajina studentů Institutu tvůrčí fotografie

Tisková zpráva Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě k výstavě Současná krajina studentů Institutu tvůrčí fotografie Galerie Opera, Ostrava 10.3. – 25.4. 2011

Není to tak dávno, co Institut tvůrčí fotografie již představil některé práce svých studentů zaměřené na krajinářskou tvorbu. Šest let je v proměnách krajiny, životního prostředí, relativně krátký časový úsek, ale v dnešní přetechnizované a urbanisticky exponované době dostatečně dlouhý na to, aby se krajina mohla změnit k nepoznání. Rovněž samo médium fotografie zaznamenává stále výraznější příklon k digitalizaci obrazu, ale také k jeho stále běžnější digitální manipulaci. Jak tedy na tyto zdánlivě souběžné proudy, které však ve svém důsledku stojí často daleko od sebe, reagují současní mladí umělci – fotografové? Zdá se, že technologický vývoj a rozmanitost tvůrčích nástrojů, přesahy do jiných médií a takřka globální otevřenost, s kterou mohou své myšlenky sdělovat a sdílet, jim jistě napomáhá ke komplexnější výpovědi. Přes to anebo právě proto, je v současné tvorbě zřetelně akcentován člověk a jeho podíl na této planetě, jako ústřední téma v mnoha podobenstvích a nikoliv krajina, ze které původně vzešel a kterou tak dramaticky přetváří. Krajina(i ta městská) bývá někdy pouhou, byť nepřehlédnutelnou, kulisou, rámcem jejich sdělení a myšlenek. Je tedy krajinářská fotografie, v tom původním klasickém slova smyslu, mrtvá, nepotřebná?

Mezi vystavenými fotografiemi skutečně na první pohled nenajdete tonálně i kompozičně vycizelovaný přístup Adamsův, či lyrické pojetí Sudkovo, abych jmenoval alespoň klasiky z největších. Panenská příroda je na fotografiích studentů ITF často nahrazena přírodou městskou, kde industriální architektura a všemožné stavby, staveniště i pozůstatky lidské činnosti, vytvářejí z původní krajiny mutanta hodného obdivu, že to ještě přežil… Absurdních staveb a situací v urbanizované krajině polských měst si dlouhodobě všímá Marcin Gorczakowski, jehož invenční přístup bychom mohli přiřadit k odkazu Nové topografie. Citlivým pozorovatelem městská krajiny polského Slezska je rovněž Krzysztof Szewczyk, jehož sondy do sídlišť a jiných relikvií socialismu mají často až přízračnou náladu, která jakoby zakrývá roky, které nás již, naštětstí, od rudé minulosti dělí. Podobně Maroš Krivý nás ve své diplomové práci Entropia vtahuje do světa, kde periferie se mísí s centerm, bezvýznamné s bezvýznamnějším, beton s přírodou, který je zároveň náš, ale v této komplexní formě jej možná nevnímáme. Estetikou různých plotů, ohrad a staveb se zaobírá Roman Dobeš, jehož práce evokují nejen symbol pomyslné hranice, zábrany, otázky “co je za tím?”, ale rovněž formu imaginární krajiny, které tyto horizontálně vedené stavby i jejich struktura připomínají. Odlišný přístup k urbanizované krajině uplatnila Michaela Klakurková, která vtipným způsobem digitálně upravila fasády panelových domů na výtvarně působivé “krabice”, jako kdyby domy zahalil do barevných obalů sám Christo.Takřka na hranici subjektivního dokumentu se pohybují fotografie Joanny Gorlach, která nepřehlédnutelným způsobem spojuje jedince s prostředím a zvolený okamžik se světelnou atmosférou v celek, který provokuje naší imaginaci. Podobně Jitka Horázná zvolila pro svou praktickou diplomovou práci městskou krajinu jako součást obyčejných lidských příběhů a situací, které však nepostrádají vnitřní napětí. Autorka jejich vyznění umocnila zajímavou optickou i barevnou stylizací navozující atmosféru zašlých časů a vzpomínek. Zajímavým konceptuálně laděným příspěvkem ke krajině je bakalářská práce Agáty Marzecové, která si ve svém souboru Reprodukcí přírody: pohlednice – nevšímá obecně známých námětů, ale obrací se k marginálním a zdánlivě všedním zákoutím krajiny, kterou míjíme.

Jak jsem předeslal, krajina je v současném projevu mladých fotografů především, jako prostředník či doplněk jejich více či méně inscenovaných výpovědí. Působivé portréty dětí v “jejich “ prostředí vytvořil Imrich Veber. Co je posouvá daleko za běžnou portrétní momentku je právě vytříbená práce s náladou prostředí, světlem i výrazem dětí. K daleko výraznější inscenaci i světelné stylizaci sáhnul David Maixner, jehož portréty přátel s monitory, včetně autora samého, mohou symbolizovat stále hmatatelnější střet virtuální reality, kterou skrze počítače vytváříme či konzumujeme a skutečné přírody, s níž ztrácíme kontakt. Martin Cáb tento rozpor umělého a živého vyjádřil explicitně prostřednictvím příběhu dvojice aluminiových bytostí v takřka nepozemské krajině. Naopak dávná minulost naší planety a zkomercionalizované symboly věku dinosaurů či jiné reklamní poutače s vtipem a ironií zpracovala Pavla Rečková, která svým pojetím lovu nešetří ani soudobé nimrody a myslivce. Tajemnější pojetí lesa, parku a jejich nočních obyvatel obsahují fotografie Šimona Pikouse, který své miniaturní horory vytváří pomocí náhodně nalezených rekvizit, lokálního nasvícení a noční atmosféry. Ve fotografiích Milana Krištůfka je již lesní krajina kolonizována artificiálním rostlinstvem, které se podobně jako plevel, byť v esteticky ladných křivkách a zářivé barevnosti, šíří pomalu, ale jistě po naší planetě. Do jisté míry vizionářský experiment Branislava Štěpánka ukazuje mimetické možnosti počítačového zpracování v 3D programech a stvoření nové krajiny v pohodlí své pracovny. Jenže i u reálné fotografie autor pracuje nápodobou reality, měřítka a hromada písku ze staveniště mu splnila záměr bez nutnosti se vydávat třeba do pouště nebo dokonce na Mars. Co je tedy větší iluzí?

Fotografie studentů ITF, které byly vybrány pro tuto výstavu, dokazují, že krajinářská fotografie rozhodně nezemřela, ale žije jiným životem a je více vnímána jako plátno, do kterého malíř namaluje svou vizi, režisér a herec inscenuje své performance, než jako pouhou realitu, kterou “stačí” zvěčnit. A pokud se autor rozhodne k “pouhému otisku skutečnosti”, pak vybírá záměrně zdánlivé banality, všední zákoutí, kterým se oko a mysl běžného člověka vůbec nezaobírá. Jenže od toho tu právě fotografie je, aby nám nastavovala zrcadlo skutečného života či nás přivedla skrze autorské vize, koncepty a inscenace k přemýšlení o sobě a světě, který obýváme a spoluutváříme. Možná si, paradoxně, díky uměle vytvořené realitě fotografického obrazu a její manipulaci pomocí computeru, pomocí inscenace atp., začneme konečně uvědomovat, že ke svému životu nepotřebujeme virtuální obrazy a pseudo životy žité na obrazovce, které nás čím dál více pohlcují, ale obyčejný les, čisté řeky a pobyt v jejich blízkosti.

Mgr. Jan Pohribný, QEP

0